S Violou se Robert Tamchyna potkával už od studií, poetické vinárně patřila jeho diplomová práce a později i nepravidelné večery s hosty z pražských divadel. Pět sezon zde spolu s Luďkem Munzarem připomínal tvorbu Františka Hrubína v pořadu Obleču tě do hvězd. Po šesti letech nyní na začátku léta skončil jako ředitel legendární pražské scény.
Pro Tebe, má lásko. Jacques Prévert ve Viole opět nadzvedne od smutku |
Co stálo za vaším rozhodnutím?
Motivů k odchodu z Violy bylo víc. V posledních letech jsem se ohledně divadelní produkce a pražské kulturní mapy stále častěji vracel k tématům, která covid ještě zdůraznil.
Kolik divadel se v Praze uživí, jaká má být dotační politika, respektive co je to dramaturgie velkých divadelních domů a malých komorních scén, které spolu často soupeří o konverzačky, rádoby psychologizující příběhy, o dobré herce.
Ptám se sám sebe, kam se řítí kvalita produkce, když většinovému divákovi stačí běžná řachanda a menšinový malé divadlo nespasí. A jaký to vše společně s televizním rádoby civilismem z nekonečných seriálů bude mít vliv na divadelní herectví a proč mi srdce usedá, když si vzpomenu na jedno gesto, pohled nebo ticho ve větách Borise Rösnera a proč mi to čím dál víc chybí.
Jaká je tedy Viola na prahu svých šedesátin?
V roce 1963 a dlouho potom byla jediná, výlučná a neopakovatelná. V jistém slova smyslu to platí i dnes, ale je tu hodně ale… Do Violy se chodilo za velkým herectvím těch nejlepších „nablízko“. Kohouta, Lukavského, Medřickou, Tauba, Fabiánovou, Vosku, Nedbala a další velikány jste tu měli doslova na dosah ruky. Repertoár slavných literárních děl a poezie, jaký byste jinde nenašli.
V dnešní době je koncept poetické vinárny mrtvý, za poezií se do Violy už dávno nechodí, herci jsou k vidění všude, v televizi i na internetu a s komorním divadlem různé úrovně se doslova roztrhl pytel. Tohle jsou věci, které mě pronásledovaly stále víc.
A povedlo se vám za těch šest let naplnit představy?
Mám radost, že se – pro mě do té doby snad až příliš divadelní Viola – po letech vrátila ke svým kořenům s večery poezie, literárními texty a s vážnou hudbou ať už ve spolupráci s Pražským symfonickým orchestrem FOK, nebo v pořadech našich hostů. Které pražské divadlo si dovolí v dnešní době uvádět pravidelně koláž z textů bohemisty Pavla Eisnera s Janem Hartlem a Markem Ebenem? Kde jste v podobném komorním sále mohli vidět vystoupení Hany Maciuchové s klavíristou Ivo Kahánkem?
Stále častěji se Viola stávala také místem příležitostných hereckých setkání a oslav významných narozenin, literárních křtů. Večery pro Hanu Hegerovou, Jura Pavlica, Josef Somr a jiní herci s poezií Jana Skácela nebo ojedinělé koncerty Jaromíra Nohavici se zhudebněnými texty českých básníků a ruských písničkářů, to jsou pro mě – vedle běžné každodenní produkce – nezapomenutelné chvíle.
Máte z poslední doby nějakou osobní vzpomínku?
Poslední zprávou v mobilu, kterou mi ještě nedávno poslal Milan Lasica, je otázka, zda se ve Viole znovu potkáme a že se na to malé jevišťátko na podzim opět rád vrátí. Bohužel se to už nestane.
 |
Jakým směrem by se měla Viola dále vydat?
Kdybych znal správný „recept“ na úspěch Violy v dnešní době, asi bych neodcházel. Ale zdá se mi, že její originalita musí stavět nejen na jedinečném stolovém uspořádání bývalé poetické vinárny a vybraném vinném lístku, ale ruku v ruce s tím musí být i odpovídající repertoár. V tom je ten úžasný genius loci, ale zároveň i gordický uzel. Nemyslím si, že Viola je – navzdory svému názvu – především divadlem. Je to originální a jedinečné, múzami a umělci dotýkané místo, které bylo vždy víc literárně-hudebním klubem než jen divadelním sálem.
Což může být pro tvůrce obtížné k uchopení.
Ale na druhou stranu právě tohle odjakživa režiséry a herce lákalo. Aby si vyzkoušeli, co ještě a jak, s použitím technického minima, lze na malém jevišti dokázat z očí do očí osmdesáti divákům. Faleš se ve Viole neschová, tam jste tváří v tvář publiku nahý. Sám za sebe. Je to náruč otevřená pro umění a talenty, mistry svého oboru napříč generacemi a z toho je potřeba v dramaturgickém plánu do budoucna vycházet.
Byla covidová situace při vašem rozhodování příslovečnou poslední kapkou?
Divadlo v době pandemie, to je další velká kapitola, ale moje rozhodnutí covid už nijak výrazně neovlivnil. Letmý pohled na předprodeje ukazuje, že diváci na svá divadla nezapomínají. Jen zatímco dřív patřily emoce víc na jeviště nebo mezi jeviště a hlediště, za poslední rok a půl jsme si je prožívali sami, nanejvýš doma v rodině. A každého to nějak poznamenalo. Tak i tak. Až čas ukáže, co z toho v nás zvítězí a jak rychle nebo pomalu budeme chtít emoce sdílet navzájem v divadelním hledišti nebo jinde.
Jak moc vlastně Violu ty dva lockdowny omezily?
Snažili jsme se, aby Viola nezůstala stranou diváckého zájmu ani v době covidu. A věřte, nebylo to jednoduché, když nemáte kolem sebe početný tým jako v jiných divadlech, ale jen dvě produkční. A k tomu pár šikovných externích techniků, kteří svou práci nedělají pro peníze, ale se srdcem na dlani. Ostatně ve Viole, a to vám potvrdí všichni, se hraje právě pro ten neopakovatelný pocit blízkosti necelé stovky diváků. Ten je – bohužel doslova – k nezaplacení.
Robert Tamchyna vedl pražské Divadlo Viola mezi lety 2015 a 2021.
Co nového jste během pandemie nachystali?
Vedle pořadů ve stylu on-line komunikace s publikem jsme aktuálně připravili dvě novinky. Jednak autorský poetický večer z poezie a drobných textů Jacquese Preverta: Pro tebe má lásko.
Druhou novinkou pak bude inscenace hry Isabelle Le Nouvel Skorpios na obzoru. Stručně řečeno: osudové setkání Winstona Churchilla a Grety Garbo, které svět neviděl. Jímavý i zajímavý text o fiktivním setkání dvou skutečných osobností na palubě proslulé luxusní jachty řeckého miliardáře Aristotela Onasise. V hlavních rolích s Klárou Cibulkovou a Igorem Barešem.
Myslím, že oba tituly jsou jasným důkazem toho, že Viola bude pokračovat v tom, co je pro ni pocitově „nejsilnější“. A to je spojení tradiční linie právě takových specifických večerů, které jsou pro bývalou poetickou vinárnu a malou komorní scénu charakteristické. Komorní drama a komedie, ale i poezie a intimní hudební produkce. V září se například ve Viole představí písničkář Mirek Paleček se zhudebněnými texty Jaroslava Seiferta. Na Vánoce by Viola po letitých Vánočkách a Pitínského Betlému měla letos uvést již vloni ohlášené pásmo Zahradníčkovy poezie Ježíškova košilka.
Je pro ředitele divadla obecně těžší nebo naopak lehčí vést tak malou scénu?
Nemám zkušenost s vedením jiné notabene větší divadelní scény, ale domnívám se, že je bláhové si myslet, že komorní scéna pro pár diváků znamená menší starosti. Zvlášť, když vám „padá“ na hlavu všechno od repertoáru až po provozní záležitosti a propagaci. A možná i proto vás pak hodně zabolí ironické popichování ze strany některých dotčených herců: Vy nedokážete prodat těch pár židlí nebo už o nás není zájem? Když nemáte tolik peněz na reklamu, kolik byste potřeboval. A přitom děláte pro Violu první poslední.
To je ten rozdíl v pohledu diváka, na kterého Viola působí jako skvělý a zavedený fungující podnik (a tak to má být) a vedle toho věci, které divák nevidí a neměl by vidět. Jenže právě ty mě stále častěji srážely do kolen. Když jsem nenašel jiné řešení, rozhodl jsem se, unavený, odejít raději ve chvíli, kdy se lidé ptají, proč jsem to, proboha, udělal než odcházet později a v okamžiku, kdybych měl pocit, že už ve Viole pár let zbytečně překážím. Je těžké vystoupit ze stínu nejznámějšího předchůdce, ředitele a dramaturga Dr. Vladimíra Justla, ovšem stát pár let právě v jeho stínu mi bylo velkou ctí.
A co svému nástupci předáváte?
Když jsem do Violy přišel, doneslo se mi – zaručené herecké tamtamy – hodně nevybíravým způsobem, že budu posledním ředitelem. Ten, který takzvaně zhasne a bohatá historie Violy se mnou vezme zasvé. Jsem rád, že se pesimistická věštba nenaplnila a že se mi společně s kolegy a spolupracovníky povedlo udržet a ještě zvýšit návštěvnost a snad i povědomí o Viole. Dramaturgický plán je na stole i na další roky, podpora magistrátu má oporu ve čtyřletém grantu, stejně tak nám každoročně pomáhají ministerstvo kultury nebo Praha 1. Viola je, doufám, v dobré kondici.
A já si teď po několika letech konečně užívám léto, kdy s napětím nesleduji na mobilu, jak se prodávají vstupenky na září. Ale mezi námi, mám radost, že se prodávají.
