Velký skandál vyvolalo před více než sto lety první uvedení hry Rej rakouského tvůrce Arthura Schnitzlera. Ten v deseti krátkých příbězích založených na rozhovorech před a po milostném aktu otevřel nejen problematiku sexuality, ale obecně stavu tehdejší rakouské společnosti.
„Deset scén pro deset herců, které na sebe bezprostředně navazují, připomíná Dekameron počínajícího dvacátého století,“ přemýšlí o Schnitzlerově hře francouzský režisér Arthur Nauzyciel, ředitel bretaňského Národního divadla, který přijal pozvání naší první scény. Proč se ve své první zdejší režii rozhodl pro Rej? „Během prvního lockdownu jsem vážně přemýšlel o tom, co budeme chtít v divadlech sdělovat, až se zase otevřou. A tehdy jsem si znovu přečetl Rej,“ vysvětluje.
„Příběh je zasazený do srdce střední Evropy na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Sláva Vídně upadá, známému světu dochází dech a jiný se hrozivě prosazuje,“ říká režisér.
 |
A přemýšlí: „Ačkoliv Schnitzler, který byl stejně jako Čechov lékař, ani jednou nepoužije slovo nákaza, ve hře je silný motiv přenášení nemoci. Začal jsem se zabývat tím, co je za prvoplánově bulvární linkou textu, na niž je často redukován. Za evidentní ‚nemravnou‘ rovinou hry totiž leží znepokojivé hloubky.“
V novince, kterou naše první scéna uvede ve čtvrtek a pátek v premiéře ve Stavovském divadle, se představí Jana Pidrmanová jako Šlapka, Petr Vančura jako Voják, Vladimír Javorský jako Básník, David Matásek jako Hrabě či třeba hostující Gabriela Mikulková v roli Herečky.
Nauzyciel nechá diváky ve scéně Riccarda Hernándeze nahlédnout i do vizí Hitlerova architekta Alberta Speera. Rakouský skandalista Schnitzler byl totiž v dobách premiéry Reje označován za „židovské literární prase“. „Chtěl jsem inscenaci zasadit do tohoto kontextu, do 30. let dvacátého století, kdy bezstarostný svět založený na vztazích jednotlivých společenských tříd a komodifikaci těla dokonale přehlédl nastupující nacismus,“ vysvětluje režisér, proč si vzpomněl na Speerovy plány města Germania.
„Ta naštěstí zůstala jen v nákresech. Je to místo, odkud naše postavy unikají. Zjevují se z města, které neexistovalo, z budoucnosti, která nenastala, což je způsob, jak propojit realitu a fikci. Protože hra není tak realistická, jak by se mohlo zdát. Je doslova protkána detaily, kvůli nimž máme o její skutečnosti pochyby. Rej je tanec smrti, je to možná jen sen,“ naznačuje ještě renomovaný francouzský režisér.
