RECENZE: Z pohlavního života našeho lidu? Všehochuť o sexu zachraňují herci

Projeví-li divák potřebu ponořit se do témat pohlaví, studu, feminismu, genderové nerovnosti, násilí či změn v pohlavních otázkách, nabízejí mu dnes divadla bohaté možnosti, kde a jak to učinit. Bohužel se však v Brně v posledních několika týdnech sešly inscenace, které pro tyto soudobé problémy zneužívají zcela jinak myšlené a stvořené kusy.

Fotogalerie4

Nová inscenace Divadla Husa na provázku pod vedením režisérky Daniely Špinar nese název Z pohlavního života našeho lidu. | foto: Divadlo Husa na provázku

Kupříkladu feministickým výkladem doslova znásilněná opera Jenůfa Moravského divadla Olomouc na nedávno skončeném Festivalu Janáček – případně chtějí svou zlost nad nerovností pohlaví nabušit do diváka vztekle a bez citu, jako to činí nenávistný „rytmikál“ Like Lovers Do v Národním divadle Brno. Nyní se k nim přidala čerstvá premiéra Z pohlavního života našeho lidu v brněnském Divadle Husa na provázku.

RECENZE: Text feministky nabídl jen nepřetržitý tok jedovatých plivanců

Na rozdíl od výše uvedených jde alespoň o původní kus scenáristky a režisérky Daniely Špinar, jenž není prvoplánově zlostný a pracuje s částečným nadhledem. Inscenace je koncipována jako vernisáž obrazů, které vznikly ze stříkanců při pánském sexuálním vyvrcholení a lze je pod UV světlem spatřit teprve po jakémsi historickém úvodu dvou „etnologů“ složeném z historek a sprostonárodních písní sebraných Karlem Jaroslavem Obrátilem do První kytice národních prasáren.

Popravdě příliš zábavná ani objevná tato exkurze do necudných praktik a zpěvů našeho lidu není, stejně jako následné ukázky názorů soudobého nebinárního mladíka žijícího v polyamorním vztahu s moderní prostitutkou živící se erotickými videy na internetovém portálu OnlyFans. Tedy vlastních „autorů“ výstavy.

Z pohlavního života našeho lidu

50 %

Divadlo Husa na provázku

premiéra 29. listopadu 2024

režie: Daniela Špinar

hrají: Matouš Benda, Růžena Dvořáková, Vladimír Hauser, Milan Holenda, Dušan Hřebíček a další.

Jisté vytržení přinese až výstup, v němž se proti dění na vernisáži rozkatí „jakože náhodný“ návštěvník – typický incel čili zakomplexovaný mladík žijící nedobrovolně v celibátu, protože nedokáže sbalit holku.

Po svém výstupu se dočká rádoby vědecké oponentury od „feministky“ a nalejvárny od takzvaného pick-up artisty, který už osm let marně trénuje ve skupině podobných snaživců pick-up lines neboli věty, jimiž lze ženy balit. Což posléze zakončí zvuky soulože mezi odběhnuvším incelem a děvou z OnlyFans na chodbě divadla.

Úplný závěr patří opravdu zdlouhavé a nepřekvapivé přednášce sociální prostitutky, která se rozhodla sexuálně pomáhat znevýhodněným či postiženým. Návštěvníky vernisáže pak ještě hodlá přivést skrze směs různých šarlatánských banalit a ezo-praktik ke kolektivní schopnosti prožívání sexu, okamžiku, dýchání…

Mnohé z této neuchopitelné všehochuti bez řádné dějové linky zachraňují obětaví herci, kteří svůj nadhled uplatňují, kde a kdy to jen jde. V čele s bezmála roztomilým staromilcem Vladimírem Hauserem coby „nechytajícím se“ kurátorem výstavy.