Jedinečný Havlův text z roku 1987 o skupině architektů, kteří připravují asanaci středověkého městečka v podhradí, aby na něm vystavěli hygienicky vyhovující panelové sídliště, zvulgarizoval režisér David Czesany do aktuálně politicky laděné frašky. V té je například kromě odkazu na kauzu Kaplického blobu také příliš okatě akcentován problematický vztah Václav Havel – Václav Klaus.
Celkové vyznění hry budí dojem laciného spikleneckého pomrkávání na dramatikovy fanoušky. Laciného proto, že sám Havel tento motiv s noblesou sobě vlastní nikdy neměl potřebu tematizovat.
Šťourají se v nose
Na scéně tak nechybějí ironické rýpance směrem k současnému prezidentovi. Ať už jde například o bezpečnostní rám (že by odkaz na Václava Klause, který odmítl projít bezpečnostním rámem v australském parlamentu?), obraz Hradčan na malbě v prvním patře, která je v příhodnou dobu symbolicky ze scény odnesena. Nebo polystyrenový model hradu připomínající ten pražský, kolem kterého v několika scénách stojí postavy s hlavou uctivě skloněnou. První dvě rekvizity přitom nemají v inscenaci jiný účel než právě ten politický.
Režisér také dodal do inscenace prvoplánovou situační komiku, která Havlovu textu jednoznačně škodí. Potlačuje jeho jemný absurdní humor i specifickou kafkovskou atmosféru hry, ze které zde nezbylo vůbec nic. Místo toho se herci pitvoří, vrážejí do sebe nebo se šťourají v nose, když první tajemník mluví o holubárnách.
Zleva Natálie Řehořová (sekretářka Renata), Jiří Ornest (hlavní projektant Zdeněk Bergman) Natália Drabiščáková (architektka Macourková), Ondřej Veselý (architekt Albert), Igor Chmela (Kuzma Plechanov) a (vzadu) Ivan Lupták (architekt Ulč) ve hře Václava Havla Asanace v Divadle Na zábradlí
Herecké přehrávání navíc nepomáhá ani důkladnějšímu hereckému propracování postav. Zatímco Jiří Ornest jako hlavní projektant Zdeněk Bergman a Kristina Maděričová jako jeho manželka Luisa v rámci inscenace fungují dobře, naopak postava Kuzmy Plechanova je zcela utopená. A to i přesto, že je to právě Plechanov, kdo se postará o dramatický závěr celé inscenace. Jinak výborný Igor Chmela nemá prostor mezi rockovými sóly na klávesy - jež zde dostal místo houslí, které mu přisoudil Havel – nechat vyplout na povrch všechny nuance Kuzmovy komplikovaně vystavěné osobnosti. Místo toho hledíme na to, jak servilní a neustále podroušená architektka Macourková s kabelkou v podpaždí opilecky vrávorá po jevišti a snaží se nandat si s posledními zbytky důstojnosti polévku.
I scéně by v případě téhle inscenace prospěla asanace. Neustálé přenášení stoliček ruší a snaha vyřešit nedostatek prostoru a příliš mnoho postav zde pracují spíš proti. Divadlo Na zábradlí ukázalo, že je stále "Havlovým divadlem" jako v šedesátých letech. Možná by bylo lepší místo uctivosti k autorovi držet se s úctou jeho textu.
Hodnocení MF DNES: 30 %
