Z inscenace Na flámu

Z inscenace Na flámu | foto: Archiv DnV

RECENZE: Stoppardovu nadějnou hru Na flámu „zabily“ věčné tanečky

  • 3
V pražském Divadle na Vinohradech se prostě hlavně tančí. A to i v místech, kde by dobře rozehraným figurám ve hře o cestě na tah do Vídně, Na flámu, slušelo něco přesvědčivějšího.

Námět hry Toma Stopparda Na flámu, kterou uvádí pražské Divadlo na Vinohradech v režii Zdeňka Černína, se objevuje ve světové dramatické tvorbě v mnoha modifikacích. Jde o příběh dvou venkovských obchodních příručích, kteří vyrazí do velkoměsta vyhodit si z kopýtka.

Z inscenace Na flámuVe třicátých a čtyřicátých letech devatenáctého století vznikly hry Angličana Johna Oxenforda a především vídeňského komediografa Johanna Nepomuka Nestroye. Toho si upravili později i Voskovec s Werichem (Pořádně si zařádit), k dalším verzím patřila Dohazovačka Thorntona Wildera, od ní už je jen krůček ke slavnému muzikálu Hello, Dolly!

Solidní herectví

Stoppard vychází především z Nestroye, zachovává starorakouské reálie a obohacuje komediální situace bohatým konverzačním humorem - hra je plná slovních hříček a dvojsmyslů. Přitažlivý překladatelský "oříšek" s gustem rozlousknul Štěpán Dominik, který hru také nastudoval jako svoje absolventské představení v oboru režie před dvěma léty ve studentském divadle Disk.

Hlavními postavami bujaré frašky jsou obchodník Zangler (Pavel Rímský) a jeho dva podřízení Weiberl (Jiří Dvořák) a Kryštof (Pavel Batěk). Pán domu míří do Vídně na schůzku se snoubenku, zároveň posílá svou dceru k příbuzné tamtéž, aby ji odloučil od zprvu značně nesolventního nápadníka. Když Zangler po mnoha náhlých návratech, v jejichž důsledku vznikají komické situace plné "klasických" gagů, konečně z domu vypadne, vyrážejí na tah do Vídně také oba mladíci.

Z inscenace Na flámu

Jiří Dvořák v inscenace Na flámu

Solidní herectví vinohradských vzbuzuje v "rozehrávce" naději, že druhá část inscenace, ta velkoměstská a efektně výtvarně pojednaná Janem Duškem, přinese patřičnou smršť režijních nápadů v divokém rytmu a protagonisté budou mít příležitost "pořádně si zařádit".

Finále mohlo být přesvědčivější

O to větší zklamání způsobí jevištní řešení dějových zádrhelů v nóbl restauraci, kde téměř stále tančí mimický sbor divadla (skotské motivy se snoubí se straussovskými valčíky) a svými akcemi výrazně přebíjí eventuální jiskření mezi protagonisty.

Z inscenace Na flámuAčkoliv zní ryčná hudba včetně jednoho - snad původního - nesmyslného songu, inscenaci "padá řemen". Nezachrání to pak ani zrale šarmantní výstup Jiřiny Jiráskové v roli oné příbuzné, u níž má být skryta obchodníkova dcera.

Škoda, že dobře rozehrané figury (zupácky nemotorný obchodník Pavla Rímského, šarmantně podvádějící Weiberl Jiřího Dvořáka a jen na první pohled plachý, ve skutečnosti však vykutálený Kryštof Pavla Baťka), nemohou být vygradovány v přesvědčivějším finále. Namísto účinné inscenační pointy se totiž - pohříchu - zase tančí.

Tom Stoppard: Na Flámu
Divadlo na Vinohradech, Praha, překlad Štěpán Dominik, režie Zdeněk Černín, premiéra 17. prosince, délka 150 minut
Hodnocení: 50 %