RECENZE: Sláva! Vodník v Rusalce je zase jednou zelený

V přímém přenosu odvysílala Metropolitní opera do kin poprvé českou operu. Byla to podívaná. Na rozdíl od "moderních" inscenací Dvořákovy opery, které se objevují na světových jevištích, je v této Rusalce všechno na svém místě. Vodník je zelený, vodní víla zlatovlasá, na jevišti je les, rybník, zámek, také kostýmy jsou jako z pohádkové knížky.

Renée Flemingová v titulní roli Dvořákovy Rusalky | foto: Metropolitní opera - Ken Howard

Výpravná inscenace Otto Schenka se v New Yorku hraje od začátku devadesátých let a i když může působit trochu obnošeně, zjevně je pro diváky stále atraktivní. A příběh o tom, jak nezralá bytost projde trpkou zkušeností první lásky, je snad dostatečně srozumitelný. Což přirozeně nevylučuje jiné estetické pohledy na pohádku, jsou-li ovšem stejně dokonalé jako Schenkova produkce.

Rusalka

85 %

Metropolitní opera

Ta se navíc může opřít o hudební nastudování, které měl v rukách kanadský dirigent Yannick Nézet-Séguin, a které i zprostředkovaně působilo velmi dynamicky, jako rozezpívaná symfonie, s dramatickými vrcholy i propracovanými lyrickými pasážemi. 

Titulní role je v Metropolitní opeře neodmyslitelně spojena s Renée Flemingovou, která ji kdysi převzala od Gabriely Beňačkové. Už to, že americká pěvkyně, jež zanedlouho oslaví 55.narozeniny, si může dovolit ztvárnit vílu nejen na jevišti, ale i před kamerami, a to věrohodně opticky i herecky, je obdivuhodné. Neméně obdivuhodná je její technika, která jí stále dovoluje vést pěveckou linku plynule a jímavě. Pravda, tóny v nižší poloze jí tolik nezní, v árii o měsíčku si na závěr dovoluje primadonský efekt drženého vysokého tónu a pauzy na potlesk, čímž se trhá soudržnost hudby, ale celkově vzato je Flemingová velká profesionálka.

Zajicková skvělá ve svých hloubkách i výškách

Rovněž polský tenorista Piotr Beczala odpovídá představě pohádkového prince zjevem i hlasem. Zlato v hrdle neváhá předvádět v celé jeho okázalosti, do níž se mu vloudil jen malý kaz v podobě ne zcela podařeného "nájezdu" na vysoké C v závěrečném umírání. John Relyea propůjčil vodníkovi temný, jadrný bas, Dolora Zajicková byla spíše hartusivou a rozšafnou "tetkou" než obávanou ježibabou, především ale nádherně zpívala svým ve hloubkách i výškách znělým a barevným mezzosopránem. Emily Magee byla ledovou cizí kněžnou. Také lesní žínky divadlo dobře obsadilo, v roli hajného se objevil i v Praze působící barytonista Vladimir Chmelo.

Zpívalo se víceméně "globalizovanou" češtinou, na níž si člověk chtíc nechtíc musí zvyknout. Ostatně lze ji brát jako přijatelnou daň za světovost, jíž se těší Antonín Dvořák.