RECENZE: Vilhelmová jako Němcová. S mužem ledová, s milenci rozkvétá

V pražském Divadle Viola Tatiana Vilhelmová skvěle ztvárnila spisovatelku Boženu Němcovou. Na první pohled ne příliš atraktivní téma zaobírající se životem naší nejklasičtější autorky překvapí švihem a živostí. Takové tempo by tak "školní" tematice asi nikdo netipoval.

Záběr ze hry Neumím jinak než láskou | foto: Viktor Kronbauer

Ve hře Neumím jinak než láskou se Vilhelmová sešla s Alešem Procházkou a Tomášem Pavelkou. Režisérem a autorem hry je spisovatel, dramatik a básník Miloš Horanský. Ten proto celkem logicky ze své profese sází na dialogy a promluvy herců. Jejich řeč je košatá,  plná bohatých obratů,  které dokážou rezonovat ještě dlouho po vyřčení. Hra tak získává obrovskou výhodu, protože v kombinaci se známým tématem dokáže zaujmout už jen textovou složkou.

"Nám netlučou srdce, nám skřípají," stěžuje si Němcová v jednom z dialogů se svým manželem Josefem. "Všeobjímající, mazlivá a mazlavá láska," kontruje Němec o chvíli později. Právě výměny mezi ústřední dvojicí tvoří stěžejní a nejsilnější téma hry. Vilhelmová i Procházka dávají vzájemným hádkám švih a dramatičnost a nesou nás celou tragédií jednoho vztahu.

Víc slova než gesta

Vilhelmové Němcová je vůči svému muži ledová, neústupná a neúprosná, ve společnosti milenců však nespoutaně rozkvétá a touží být milována. "Svlékej mi duši, ne mé tělo," volá. Procházkův Němec je na první pohled tvrdý a zemitý voják, který bez rozmyslu sleduje své přímočaré vlastenectví a ve stejném duchu i upřímnou, i když neohrabanou lásku k rodině. Tomáš Pavelka ústřední dvojici tvárně nahrává neustálým kolotočem vedlejších postav, mezi kterými stíhá přeskakovat bez náznaku frašky.

Neumím jinak než láskou

85 %

Divadlo Viola

premiéra 16. prosince 2013

režie: Miloš Horanský

hrají: Tatiana Vilhelmová, Aleš Procházka, Tomáš Pavelka

Kde je výrazně přidáno na slovech, musí však být logicky ubráno v obrazech. Scéna proto ukrajuje sestavou svěšených prostěradel velkou část pódia a nutí herce hrát na velmi úzkém prostoru. Hra tak zůstává doslova v dvojrozměrné dimenzi a odehrává se před diváky jako velká kniha, která sama pomalu otáčí stránky. Vzhledem k tématu a síle výpovědi to vůbec není ke škodě věci, i když epizodnost jednotlivých scén místy působí až polopatickým dojmem. Problém tak nastává hlavně ze začátku hry, kdy je mladá Barbora Panklová představena svému budoucímu muži a posléze provdána. Herci zde mimoděk přiznávají, že síla hry a tématu je opravdu více ve slovech než gestech.

Povinná citace z Babičky

Na režii se vedle Horanského měla podílet i Viktorie Čermáková. Ze spolupráce však nakonec sešlo. I tak jako by byl vklad obou pohlaví znát, neboť hra se nám nesnaží na podnose sdělit, kdo že byl v tom vlasteneckém páru tím trpícím a kdo tyranem. Místo nudné výpovědi ze školních lavic tak ve Viole připravili až nečekané drama jednoho osudu, kde závěrečná "povinná" citace z Babičky nepůsobí ani moc prvoplánově.