RECENZE: Hvězdný tenor režíroval pro Národní. Secvičil jen směšné pózy

Ztracena v začínajících prázdninách, navíc v náhradním prostoru Hudebního divadla Karlín, začala se hrát nová inscenace Verdiho opery Nabucco z produkce Národního divadla. Nu, aspoň není tak na očích.

Karlínské divadlo, v němž některé inscenace uvádí soubor Státní opery po dobu rekonstrukce své budovy, má sice docela pěkný interiér, do nějž operní divák až tak často nezavítá, ale strávit celé představení jeho pozorováním omrzí. Ale je to pořád zajímavější než dění na jevišti, za něž nese odpovědnost proslulý argentinský tenorista José Cura. Ten se v Praze při jiných příležitostech uvedl nejen jako zpěvák, ale i jako dirigent a skladatel. Jenže i když si o jeho způsobu zpěvu lze myslet cokoli, pořád pro něj má největší talent. Nejmenší pak očividně pro režii.

Giuseppe Verdi: Nabucco

30 %

Dirigent: Andreas Sebastian Weiser

Režie, scéna: José Cura

Kostýmy: Silvia Collazuolová

Národní divadlo v Hudebním divadle Karlín, druhá premiéra 29. června 2018

Třetí Verdiho opera, která svému autorovi přinesla rozhodující úspěch, se odehrává ve starověkém Jeruzalémě a Babylonu a je zajímavá mimo jiné vyhroceným vztahem rodiče a potomka, v tomto případě otce a dcery, což je téma, které se ve Verdiho dalších operách nezřídka objevuje. Cura sice příběh násilně nepřenášel do dnešní doby, ani ho neobložil rádoby historickou kašírkou, ale pokus o originální estetické uchopení se vyčerpal u dozadu se zužující scény, která zahlcuje jeviště.

Možná měla vytvořit prostor pro intimní drama. Jenže něco tak směšně strnulého v gestech, postojích, klečení i padání na zem, co Cura se sólisty secvičil, se za drama považovat nedá. Kostýmy, vyzdobeny různými geometrickými prvky, jsou podivnou směsicí bez jasného názoru. Dílem evokují japonské samuraje, dílem ruské bojary či postavy z nějakého vesmírného dobrodružství a divákovi (a nejspíš i zpěvákům) víc překážejí než pomáhají v orientaci. Dramatickým vrcholem (dá-li se to tak vůbec nazvat) nejsou vypracované situace, ale překocený trůn či namířené kopí. To vše dohromady zvyšuje nechtěně komický účinek.

Trochu málo na první scénu

Tomuto „tvůrčímu výkonu“ nemůže konkurovat ani newyorská Metropolitní opera, která Nabucca loni odvysílala do kin a rozhodně s ním neoslnila. Ani pokud jde o zpěváky. Verdi, jenž na ně obecně klade značné nároky, se v době, kdy psal Nabucca, teprve učil zacházet s hlasy, poháněla ho spíš mladistvá energie, a tím leccos ještě víc zkomplikoval. Jak je těžké tuto operu obsadit, se ukázalo právě i v kinopřenosu z Metropolitní opery. A právě proto by si moudrý intendant Národního divadla býval řekl, že my tady s vlastním souborem na Nabucca nemáme dvojnásob.

Vedení zlaté kapličky ale asi takto neuvažuje, navíc první česká operní scéna pořád hraje archaickým způsobem spočívajícím ve všelijak se střídajících obsazeních namísto jednoho, které by společně odzpívalo několik představení. To kvalitu dál sráží dolů. Když člověk poslouchal zpěváky při druhé premiéře, nevnímal skutečné pěvecké kreace, ale jen na plné obrátky jedoucí hlasivky, asi jako kdyby motorista chtěl po dálnici uhánět čím dál rychleji, ale pořád na jedničku a neuměl přeřadit. A to pro posluchače představuje hroznou nudu a pro hlasivky nebezpečí.

Brazilský barytonista Miguelangelo Cavalcanti pro Nabucca navíc vůbec nemá vokální předpoklady, jeho hlas nemá žádné zvukové a dynamické rozpětí. To sopranistka Anda-Louisa Bogza v minulosti některé italské role zpívala na dobré úrovni, ale Abigaille je dnes mimo její možnosti, zpívá ji za cenu násilí a často jen přibližné intonace. I ve výkonech představitelů Zachariáše (Roman Vocel), Ismaela (Josef Moravec) a Feneny (Ester Pavlů) převládalo fyzické úsilí nad přirozeností a nosným zvukem.

Pár procent navíc produkci vybojoval orchestr, který pod taktovkou Andrease Sebastiana Weisera aspoň nebyl příliš ryčný, sbor zazpíval pěkně svůj hit Va, pensiero. Celkově je to další propad Opery Národního divadla. Ta ostatně v končící sezoně předvedla jen dvě produkce, jež se daly brát vážně: Brittenova Billyho Budda (který už zmizel z repertoáru) a koncertní verzi Mozartova Tita (která se odehrála dvakrát). Trochu málo.