Všemocný pan Krott (45 %)
Letos šestaosmdesátiletý německý dramatik Martin Walser sepsal před padesáti lety černou komedii o starém kapitalistovi, který v luxusním hotelu v horách čeká na smrt z ruky někoho, komu dojde, že se ten starý magnát už nevyplácí. A samozřejmě se od "měkkého" světa své likvidace nedočká, protože ho obklopují jen služebníci, slaboši a patolízalové. Hra sama není nijak vydařená a čas od jejího napsání jí rozhodně nepřidal. Také se u nás zatím nikdy nehrála.
A lze se jen podivovat režisérce Haně Burešové, proč si tento statický a myšlenkově nijak podnětný kus vybrala. Jan Mazák v roli padoucha Krotta, a především Michal Isteník jako přízemní číšník Ludvík jsou skvělí. Ale ani oni nezachrání nevydařenou hrátku o znuděném bohatci.
Hodní, zlí a dotovaní (75 %)
Režisér Vítězslav Větrovec a dramaturgyně Kateřina Menclerová pro alternativní Divadlo Feste stvořili hru o přidělování státních grantů divadlům. V brněnském kontextu jde dnes o nejangažovanější neamatérské divadlo. Téma inscenátoři složili z vlastních příběhů herců, kteří mohou v těžce podfinancovaném divadle hrát jen proto, že mají sirotčí důchod, jsou na mateřské dovolené nebo se živí ještě něčím docela jiným. Do hry vložili také názory dalších divadelníků, politiků, kritiků či diváků, které sami oslovili.
A vše završili klasickou minikovbojkou míněnou patrně jako ukázku "standardizované kreativity", jež hrozí divadlům tvořícím ve finanční nejistotě a nuceným ke komerci orgány, které o grantech rozhodují. To vše bylo vytvořeno s tím, co bylo k dispozici, včetně poloamatérských výkonů herců. Nedostatky zde ovšem paradoxně posloužily svému účelu.
Veselka (25 %)
Absolutní průšvih se podařil až činohře Národního divadla Brno. Pro Poláky kultovní dílo Stanislawa Wyspiańského je přes sto let stará, patetická národovecká hra z časů, kdy si Polsko mezi sebe rozparcelovaly sousední státy. Její aktualizace představuje obrovský oříšek. Na venkovské svatbě selské dcery a krakovského intelektuála se mají srazit světy města a vsi, které se po svatebním veselí marně pokusí o národní jednotu a vzpouru.
Režisér Břetislav Rychlík se však nedokázal rozhodnout, zda hru pojme folklorně opravdově, nebo jako aktualizovanou satiru na české národovecké "sokolování". Režijní výklad měl patrně obsáhnout obojí, což pohříchu nevyšlo. Důsledkem toho byly i velmi rozpačité herecké výkony. Z Veselky se tak stala skoro tříhodinová, neukotvená, hlediště nezasahující nuda. Jedinými klady jsou nápadité a přitom prosté kostýmy Zuzany Štefunkové, nevtíravá scéna Tomáše Rusína a částečně i hudba Petra Hromádky.
