Průdek vstoupil do Národního z postu šéfa opery Jihočeského divadla. Na konci června 1996 měl vystřídat tehdejší šéfku opery Evu Herrmannovou a překlenout období do roku 1998, než na tento post nastoupí dirigent Jiří Bělohlávek; jemu měl poté zajišťovat provoz souboru. Herrmannová však po nátlaku Rady Národního divadla odešla už na konci roku 1995 a Průdek začal řídit operu již od 1. ledna 1996. Když pak Bělohlávek do funkce nenastoupil, pokračoval Průdek sám.
Původně tedy přišel spíše sloužit jiným - a byl také víc zkušeným divadelním praktikem nežli programovým stratégem. Navazoval na to, co v Národním divadle začala Eva Herrmannová, co projektoval Jiří Bělohlávek a co také prosazoval z pozice ředitele první scény Jiří Srstka: to jest ve snaze rozbíjet vnější i vnitřní vyčpělé operní tradice a předsudky, usilovat o takové změny operního provozu, které by zvedly kvalitu zejména repríz na úroveň srovnatelnou s evropskými operními domy.
C o s e p o d a ř i l o
Průdek pokračoval v hledání nových režisérů. Důležitější nežli někdy hodně diskutabilní výsledky bylo právě otevření repertoáru a hledání soudobé jevištní poetiky v mezinárodním kontextu. Průdek tak zpočátku činil s jistými rozpaky, neboť jeho naturelu přece jen nevyhovovala "extravagantní" pojetí Figarovy svatby či Evžena Oněgina, jež naopak tvořila úběžník období Evy Herrmannové.
Průdek vyznával spíše herecky naplněné úhledné inscenace a takovými se v Národním divadle uvedl - Jakobínem, Komedianty, Sedlákem kavalírem. Sám však posléze vyvolal bouřlivé polemiky svou inovací Prodané nevěsty či naposledy Figarovy svatby. Leč pouze jedinou, zato vynikající kreací přesáhl někdy trochu těžkopádné narušování tradičních postupů: Janáčkovou Její pastorkyní. Až na předčasném konci svého působení dospěl k toužené interpretaci českých oper špičkovými režiséry světového jména - Smetanovy Čertovy stěny Davidem Pountneyem a Janáčkova Osudu Robertem Wilsonem.
Se střídavými úspěchy vsadil Průdek též na tuzemské neoperní režiséry, kteří v Národním divadle často operně debutovali, což nesporně ovlivnilo až příliš kolísavé výsledky. Jenže co dělat, když jinam je nepozvali. Z nejspornějších a zároveň nejpřínosnějších připomeňme Petra Lébla (Braniboři v Čechách), J. A. Pitínského (Dalibor), Vladimíra Morávka (Tosca, Macbeth) či Juraje Herze (Růžový kavalír). Ti upozadili dokonce i slovenského mága Jozefa Bednárika (Carmen).
Vrcholného režiséra své doby měl Průdek v Davidu Radokovi, kterého do Národního divadla přivedla už Eva Herrmannová: za Průdka vznikly Radokovy ceněné inscenace Lady Macbeth Mcenského újezdu a Wozzeck. V druhém případě však šlo o spornou koprodukci - spíše o specifické hostování zahraniční inscenace pro několik repríz, stejně jako při uvedení Julietty Bohuslava Martinů v Pountneyově režii.
A c o s e n a o p a k n e p o d a ř i l o
Nejvíc restů Průdkovi zůstalo ve vnitřní reorganizaci souboru a provozu - mimo jiné proto, že musel překonávat překážky počínaje nevyjasněným postavením zlaté kapličky v polistopadové společnosti a konče nevýhodnými a vlastně nevypověditelnými smlouvami s málo výkonnými sólisty.
Správně zval zahraniční pěvce, aby zvedli domácí pěveckou laťku, bohužel ne vždy měl šťastnou ruku. Pro zahraniční umělecké trhy byl také příliš chudým zákazníkem, a to mu ještě ministerstvo vytýkalo plýtvání penězi na zahraniční hosty - prý se dalo obsazení pořídit laciněji, z domova!
Průdkovi se rovněž nedařilo sestavit dirigentský tým a adekvátně obsadit funkci šéfdirigenta - inscenace Bohumila Kulínského patřily k hudebně nejproblémovějším. František Preissler, jenž famózně nastudoval zmíněnou Šostakovičovu Lady Macbeth, dostal málo prostoru, a hledat nové dirigenty začal Průdek až v poslední době. Do Národního divadla se nicméně vrátil špičkovými kreacemi a u nás nehraným obtížným repertoárem Jiří Kout (Růžový kavalír, Tristan a Isolda) a hlavní dirigentské slovo měl Jiří Bělohlávek. Průdek z různých důvodů prošvihl několik slibných projektů: inscenaci Rusalky, Dalibora v úpravě a režii Miloše Formana či smetanovský cyklus. To vše se utopilo dílem v české malosti, dílem v provozních i uměleckých nedůslednostech.
A konečně v Národním divadle přece jen chybělo víc autorských novinek; s výjimkou Jeremiase Petra Ebena a pronikavého repertoáru Divadla Kolowrat, jehož činnost však postupně slábla. Průdkovo vedení opery Národního divadla lze hodnotit velmi vstřícně za několik špičkových inscenací a za pokračování v dobré cestě za moderním operním divadlem, s nímž lze směle vstoupit do operní Evropy. Dokonce si myslím, že poslední desetiletí opery Národního divadla bude historie cenit velmi vysoko.
 Česká opera světovýma očima. Janáčkův Osud v režii Roberta Wilsona. |
