RECENZE: Plyšáci i milostné rodeo. Ve Vídni prodali nevěstu do cirkusu

Ve Vídeňské státní opeře se hraje Prodaná nevěsta od Bedřicha Smetany. Na repertoár se vrátila po více než 30 letech pod taktovkou českého dirigenta Tomáše Hanuse a v nové jevištní podobě. Je to cirkus – doslova.

Na scéně Vídeňské státní opery, respektive Dvorní opery se Prodaná nevěsta objevila poprvé roku 1896 a poté ještě v několika dalších inscenacích, ta poslední se hrála v letech 1982 až 1991. Režíroval ji Otto Schenk a Mařenku v prvních představeních zpívala proslulá slovenská sopranistka Lucia Poppová. Z inscenace existuje i obrazový záznam.

Teď se vrátila v nové podobě a dle vyjádření managementu divadla se má stát trvalou součástí repertoáru. Hraje se v němčině, jak je v německý mluvícím zahraničí obvyklé, a to v nové verzi, kterou vytvořila Susanne Felicitas Wolfová ve spolupráci s šéfdramaturgem divadla Sergiem Morabitem. Dle tištěného programu využili i dřívější překlady. Letmé pohledy na titulkovací zařízení naznačovaly, že se víceméně snažili co nejvíc přidržet českého originálu.

Věrně se milují v pokladně

Jako režiséra si divadlo vybralo 42 letého německého divadelníka Dirka Schmedinga, který k mnoha prostředím, v nichž se už Prodaná nevěsta ve světě odehrávala (z produkcí z minulých let připomenu kupu hnoje v Mnichově roku 2018 nebo devadesátkový bar v Drážďanech roku 2019, ještě předtím, roku 2005, uvedla svoji „Prodanku“ mimo jiné i vídeňská Lidová opera, která ji umístila do tělocvičny) přidal jedno, jež by teoreticky nabízelo dost barvitosti a atraktivity, aniž by úplně kulhala logika – cirkus.

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta

65 %

Vídeňská státní opera

11. října 2025

Do vesnice v blíže neurčené současnosti zkrátka přijede cirkus, což je pro venkovany podobné vytržení jako pouť a sami se zapojují do příprav. Pro intimní chvíle Jeníka a Mařenky v prvním dějství poslouží kiosek s nápisem Love Rodeo, zřejmě pokladna atrakce, v níž Mařenka asi prodává vstupenky.

Ve vesnici se tedy usídlil celý lunapark. To by nevadilo, nakonec nápad, že Jeník je zaměstnaný u cirkusu, který se náhodou zastaví v jeho rodné vesnici, není špatný, ale tato scéna v pokladně je vlastně jediná, kdy se „cirkusová linie“ nějak propojí s hlavním příběhem.

Přijede sice nákladní auto s barely piva, statisté nosí po jevišti obří klobásu a tubu s nápisem „křen“, artistky v blyštivých kostýmech soutěží na rodeu, diváka ohluší a o nos se mu otře pár pyrotechnických efektů, režisérovi se ale nedaří postavy příběhu nějak zasadit do příprav cirkusového představení a vytěžit z toho vtip.

Prostě nechává aktéry vpředu na rampě. Když třeba dojde na slavný výstup Kecala a Jeníka, lezou oba po konstrukci odvrácené strany jedné z atrakcí. To už jsou nápady vycucané spíš z prstu než z předsevzaté koncepce.

Záhadní plyšáci

Klobása, zábavné rodeo, nebo balonky, jimiž mává sbor, se jistě mohou vyskytovat v lunaparku, ale proč jsou na jevišti oživlí plyšáci? Člověka napadlo, že to musí souviset s oním medvědem, který se, jak známo, na konci opery „utrhne“, a je zvědav na pointu.

Plyšáci decentně poskakují a pohybují se do rytmu během polky či se shromažďují kolem Mařenky oblečené do svatebních šatů. Trochu to připomíná Disneyho a spíš než odkaz na cirkusovou drezúru se nabízí metafora k světu dívky, která právě odrostla dětským hračkám, sice už v objetí s Jeníkem směle odhazuje podprsenku a sní o svatbě, ale pořád je to její první láska a první (domnělé) zklamání. Jenže to nějak vůbec nezapadá do zvolené „cirkusové“ linie. Pokud ano, nepochopila jsem, jak.

Navíc kostýmy jsou fádní, ba ošklivé, Mařenka, pokud nemá svatební šaty, chodí v nevzhledném fialovém overalu, Krušinovi mají tuctové hadry, Kecal přijede na mopedu, ale i on je pouhý groteskní úředníček. Herecky jsou téměř všechny postavy zploštěny do jednoduché karikatury.

Co s komedianty?

Zlom, bohužel k ještě horšímu, přijde ve scéně příjezdu komediantů. Když už tu máme jeden cirkus, co si počít s komedianty... Že by konkurenční skupina? Ne, komedianti vlastně ani nejsou komedianti, spíš jakési přízraky, zlý sen Vaška, kterého v jeho mysli všichni pronásledují.

Skočná spočívá jen v pobíhání po jevišti a výskání, které spolu s práskáním Principálova biče téměř přehlušuje hudbu. Choreografie jako by v této inscenaci vůbec neexistovala. Dojde aspoň na jedno „kouzelnické“ číslo - Vašek „přeřízne“ box, v němž je ukryta Esmeralda.

A pak už zbývá jen chaos, který ostatně započali plyšáci, jakoby vytažení z úplně jiné „pohádky“. Rodinné drama Krušinů a Míchů se zničehonic začne odehrávat v manéži před očima všech venkovanů, usazených v publiku. Jenže to, že všichni ve vesnici vědí, že Mařenka má být provdána, snad netřeba zdůrazňovat, sbor to ostatně u Smetany komentuje.

Jeník má najednou blyštivé sako, Hátu dokonce přivezou v kleci jako divokou šelmu v róbě s tygřími vzorem, která pod vlečkou demonstrativně chrání svého syna Vaška. Ten nakonec přijde v medvědí kůži s motorovou pilou a když mu dojde, že Jeník je jeho nevlastní bratr, který mu uzmul Mařenku, vypadá zdrceně. Masakr však nespáchá… Na rozdíl od inscenace v Berlíně roku 2011, kdy Vašek zpod kůže vytáhl pušku a začal střílet.

Inscenace se prostě rozpadá na více či méně efektní, ovšem jen ilustrativní obrazy, což je ale problém mnoha režisérů čelících výzvě jménem Prodaná nevěsta. Výzvě, která je sofistikovanější, než se jim možná zpočátku zdá...

Slovenská Mařenka

Tři hlavní role divadlo obsadilo slovenskými pěvci. Nejšťastnější ruku mělo v případě sopranistky Slávky Zámečníkové coby Mařenky. Její lyrický hlas zní měkce, kulatě a líbezně, pěvkyně ho nepřepíná a dbá na uchování kultivovaného zvuku, i když za cenu jisté citové zdrženlivosti.

Spíše za očekáváním zůstal tenorista Pavol Bršlík coby Jeník, z jeho hlasu jakoby se vytrácely nosnost, lyrické kouzlo a jasnější výšky. A basbarytonista Peter Kellner nebyl dobrou volbou pro Kecala, chybí mu rozsah hlavně směrem dolů, ostatně je to přece role pro bas. Celkově jsem vnímala jen snahu o co nejsilnější zvuk, nikoli o výraz.

Vašek v podání německého tenoristy Michaela Laurenze není ani tak mentálně zaostalý, jako spíš oběť ochranitelských sklonů své matky - vlastně to byla jediná skutečně vypracovaná kreace na jevišti, i Laurenzův hlas zněl otevřeně a zvučně, paradoxně víc než Bršlíkův. Vaškův duet s Mařenkou patřil vokálně k tomu nejlepšímu během celého večera.

Z obou rodičovských párů byla jevištně i pěvecky nejvýraznější slovinská mezzosopranistka Monika Bohinecová jako Háta. Ušlechtile zpívajícímu německému barytonistovi Franzi Xaveru Schlechtovi v roli Krušiny uškodilo, že jako otec Mařenky rozhodně nepůsobil, spíš jako sourozenec. Což se dá říct i o australské sopranistce Margaret Plummerové v roli Ludmily. Míchu zpíval bulharský basista Ivo Stanchev. Pověstný sextet byl sezpíván výborně, to se ne vždy slyší.

Pěkný zvučný hlas i pohybové dispozice předvedla rakouská sopranistka Ilia Staple jako Esmeralda a v rámci možností daných režií vytěžil rakouský tenorista Matthäus Schmidlechner co se dalo z Principála, i když i on se ztrácel v inscenačním zmatku.

Předehra v podání orchestru byla jednoznačně exhibiční číslo, zahraná ve vysokém tempu, ale zřetelně vyartikulovaná, vnímat se dala každá notička. Orchestr i poté našemu dirigentovi hrál výborně, i když jeho pověstná zvuková kultura v tomto případě mohla působit až kontraproduktivně ve smyslu zdrženlivosti či podchlazenosti. Výborný výkon podal sbor.

Předposlední představení první série sledovalo zcela zaplněné hlediště a ovace byly velmi srdečné. Snad k tomu přispěla i sama Smetanova hudba. Další řada představení je naplánovaná na březen.