Slavný Burgtheater do Českých Budějovic se svou inscenací nezavítal, ale ani od přívržence dramatického umění by se nedalo očekávat, že by si s nadšením pročítal text, jehož hratelnost a kvality nebyl schopen posoudit leckterý dramaturg. Také uvedení Schwabovy biografie v programu provázejícím českobudějovickou inscenaci nelze označit jako snahu těžit ze senzace. Právě atmosféra, v níž Werner Schwab vyrůstal, a vlastně i situace před jeho narozením předznamenala jeho životní i uměleckou dráhu. Také je naprosto pochopitelné, že režisér Martin Glaser dal přednost komornějšímu prostoru Malého divadla před limitujícím klasickým jevištěm domácí scény.
Všechny tři ženské role byly obsazeny herečkami výrazně mladšími, než je důchodový věk dramatických postav. Celkovou interpretaci to ale v žádném případě nepoškozuje, protože hrdinky nemají za úkol kopírovat skutečnost. Tento fakt měla na paměti i scénografie Petry Hábové. Religiózní předměty i světské relikvie neuvěřitelně kýčovité povahy byly povýšeny na exponáty a zakomponovány do omšelé maloměšťácké kuchyně.
Hra postrádá proti všem pravidlům příběh a vyjma úplného závěru i dramatický konflikt. Základem všeho je zde řeč, zvláštní dialekt "schwäbisch", který se nám pokusil zprostředkovat překlad Josefa Balvína. Směsice rádoby vznešeného jazyka mocných, vlivných a uznávaných, působící ovšem mnohdy jako fráze, a výrazů čerpajících ze slovníku nejnižších vrstev. Právě tento slovní koktejl reprezentuje onu zoufalou snahu Schwabových hrdinek povznést se od žalostných, pokřivených existencí a vztahů k něčemu lepšímu, vznešenějšímu, vyššímu, aby vzápětí spadly zpět do výkalů ubohosti, a to verbálně i fakticky. Je například komické, jak šedivá a škudlivá Erna (skvělá Jaroslava Červenková) při své upjatosti a přemrštěné zbožnosti má problém se slovem styk (myšleno intimní) a křečovitá výslovnost se odráží i v její fyziognomii, nicméně úvahy o exkrementech je téma, které u ní bývá na pořadu víc než často.
Oblečení Grety (Věra Hlaváčková) vypovídá ve správném duchu, ale v poněkud zbytečně nadnesené míře o povaze majitelky. I z vlastního hereckého podání je dostatečně patrná touha po uplatnění v oblasti erotiky a sklon k poživačnosti a lacinosti. Její nevytříbené chování, ani smích provázený bezděčným uchrochtnutím však nesklouzávají do vulgarity.
Ztvárnění Marjánky (Lenka Krčková), nejmladší ze třech přítomných žen, psychicky poznamenané, ale v zásadě pozitivně naladěné, se posunuje směrem k značnému duševnímu postižení. Za tím lze vidět úsilí poukázat na výjimečné postavení Marjánky ve hře, i Schwabově tvorbě vůbec, ale také, v souladu se závěrem, představit ji jako stvoření boží a oběť.
Ve snaze přiblížit se k této postavě došlo i k počeštění původní Mariedl právě na Marjánku. Podobný postup ale ztrácí smysl v případě přejmenování Hermana. Závěrečné, implantované mariánské zjevení celou dramatikovu výpověď trochu posouvá, propůjčuje jí konkrétnější vyznění, než původně napsaný téměř nehratelný konec. Ten celý kus rámoval do divadla na divadle, dával mu tak méně ostré kontury a Werneru Schwabovi i ostatním skýtal možnost distance.
Přes značné kvality inscenace se jistě najdou diváci, pro něž bude představení nestravitelným zážitkem a autor hry jen nechutným cynikem, ty však již předem varuje podtitul fekální drama.
|
Werner Schwab: |
|
Jihočeské divadlo |
| Překlad: Josef Balvín |
| Dramaturgie: Olga Šubrtová |
| Režie: Martin Glaser |
| Scéna a kostýmy: Petra Hábová j.h. |
| Premiéra: Malé divadlo 12. října 2001 |
Hra postrádá proti všem pravidlům příběh a vyjma úplného závěru i dramatický konflikt. Základem všeho je zde řeč, zvláštní dialekt "schwäbisch", který se nám pokusil zprostředkovat překlad Josefa Balvína. Směsice rádoby vznešeného jazyka mocných, vlivných a uznávaných, působící ovšem mnohdy jako fráze, a výrazů čerpajících ze slovníku nejnižších vrstev. Právě tento slovní koktejl reprezentuje onu zoufalou snahu Schwabových hrdinek povznést se od žalostných, pokřivených existencí a vztahů k něčemu lepšímu, vznešenějšímu, vyššímu, aby vzápětí spadly zpět do výkalů ubohosti, a to verbálně i fakticky. Je například komické, jak šedivá a škudlivá Erna (skvělá Jaroslava Červenková) při své upjatosti a přemrštěné zbožnosti má problém se slovem styk (myšleno intimní) a křečovitá výslovnost se odráží i v její fyziognomii, nicméně úvahy o exkrementech je téma, které u ní bývá na pořadu víc než často.
Oblečení Grety (Věra Hlaváčková) vypovídá ve správném duchu, ale v poněkud zbytečně nadnesené míře o povaze majitelky. I z vlastního hereckého podání je dostatečně patrná touha po uplatnění v oblasti erotiky a sklon k poživačnosti a lacinosti. Její nevytříbené chování, ani smích provázený bezděčným uchrochtnutím však nesklouzávají do vulgarity.
Ztvárnění Marjánky (Lenka Krčková), nejmladší ze třech přítomných žen, psychicky poznamenané, ale v zásadě pozitivně naladěné, se posunuje směrem k značnému duševnímu postižení. Za tím lze vidět úsilí poukázat na výjimečné postavení Marjánky ve hře, i Schwabově tvorbě vůbec, ale také, v souladu se závěrem, představit ji jako stvoření boží a oběť.
Ve snaze přiblížit se k této postavě došlo i k počeštění původní Mariedl právě na Marjánku. Podobný postup ale ztrácí smysl v případě přejmenování Hermana. Závěrečné, implantované mariánské zjevení celou dramatikovu výpověď trochu posouvá, propůjčuje jí konkrétnější vyznění, než původně napsaný téměř nehratelný konec. Ten celý kus rámoval do divadla na divadle, dával mu tak méně ostré kontury a Werneru Schwabovi i ostatním skýtal možnost distance.
Přes značné kvality inscenace se jistě najdou diváci, pro něž bude představení nestravitelným zážitkem a autor hry jen nechutným cynikem, ty však již předem varuje podtitul fekální drama.
