Flanelové košile, kecky, dlouhé vlasy a skutečná (či alespoň předstíraná) autentičnost obyčejných kluků z předměstí. Tak se začátkem 90. let prezentoval rockový subžánr grunge, který se z „blátivých břehů řeky Wishkah“ a malých klubů Seattlu rozšířil do celého světa jako reakce na dokonalý pop Michaela Jacksona a stadionovou pompéznost naondulovaných vlasáčů v čele s Bon Jovim.
Hlavní zásluhu na tom mělo šílenství okolo alba Nevermind kapely jménem Nirvana v čele s charismatickým a melancholickým hezounem Kurtem Cobainem. Právě jeho příběh inspiroval uměleckého šéfa Švandova divadla Martina Františáka k napsání hry Pravidla Nirvány.
Acherova tvorba skutečně obstojí sama o sobě, působí autenticky a může se opřít i o solidní interpretaci v čele se skvělou Křupkovou. Spíše než k melodičnosti Nirvany má blíže k přeci jen o něco metalovějším Alice in Chains.
