Po humbuku pochvala − Odcházení se podařilo

  • 80
Po všem humbuku, který kolem nové hry a inscenace Václava Havla vznikl, je úlevné to konstatovat: Odcházení v Arše v režii Davida Radoka je dobrá inscenace.

Na kvalitách jí neubírá ani nepřítomnost Dagmar Havlové, přestože je těžké si ji v roli Ireny, přítelkyně bývalého kancléře, nepředstavit. Zuzana Stivínová však zvládla ve vražedném čase nastudovat "Havlové" roli velmi dobře.

Na Odcházení je znát, že je pod ním podepsaný režisér, který se věnuje převážně opeře. Jde totiž o dílo dokonale prokomponované, promyšlené do posledního detailu. V Radokově inscenaci není nic nahodilé. Světla, pohyb postav na scéně nebo velmi pečlivé použití hudby, to vše má své přesné místo a význam. Proto Vlastík Klein, Riegrův bezskrupulózní nástupce, vždy při vstupu na scénu frajersky poskočí, proto se hudební doprovod občas spustí ze staromódního rádia.

Režisér taky diváka od začátku lehce znejišťuje nebo možná naopak ubezpečuje, že to, co se mu předkládá, není realistická hra na obrázky z české politiky. Otevře se scéna s typicky divadelními iluzivními olistěnými stromy, honosná kancléřská vila na zadní stěně je však zcela přiznaně - až naivisticky - namalovaná na plátně, které na závěr kulisáci svinou.

Zahrada je obklopená - zřejmě jako pocta dramatikově zálibě v odchodech a příchodech - řadou dveří. V podobném duchu si výtvarnice Zuzana Ježková pohrála s kostýmy. Kancléř Rieger, Irena či Vlastík Klein mají perfektně střižené obleky jako ze škatulky, Riegrův švagr Albín však vyhlíží jako někdejší stranický tesilový funkcionář a fotograf Bob exponuje snímky stařičkou flexaretou.

Všechno tu připomíná, že nesledujeme věrný otisk, vždyť i Odcházení samo klame tělem. Markantní je to na postavě správce Osvalda (výborný Jan Skopeček), u kterého Radok vizuálně podtrhl inspirovanost stařičkým sluhou Firsem z Čechovova Višňového sadu.

Riegrova dokonalá proměna
Radokovým precizním nárokům dostáli i herci, největší pozornost na sebe přirozeně strhávají Jan Tříska jako Rieger a Zuzana Stivínová jako Irena. V úvodní scéně vidíme Riegra jako samolibého ješitu, přirozeně uvyklého pozornosti. Jako mlsný kocour se naparuje před obdivovatelkou Beou, oči mu svítí, zuby se bělostně lesknou, vše korunuje křepký krok. Proměna sebevědomého elegána v zuboženou "learovskou" trosku ve zmáčených šatech je ohromná.

Riegrův závěrečný projev, v němž se snaží obhájit potupnou funkci, kterou právě přijal, postrádá směšnost, neřkuli satiričnost. Je to čiré ponížení, či snad dokonce delirium, při němž se hercovo tělo vždy zaškubne při zvucích symbolizujících opouštění - řehtání koně, řev motorové pily kácející sad. Tříska si také dovoluje nejvíc "přidávat" - není to však manýra hvězdy, ale režisérova léčka, protože vzápětí se z reproduktorů ozve hlas nabádající herce, aby se ve výrazu krotili.

Zuzana Stivínová jako Irena by možná mohla v některých scénách využívat více odstupu, ale jinak je její kreace perfektní. Zejména ve scénách, v nichž Osvaldovi distingovaným hlasem udílí pokyny, jak správně loupat brambory. Pěknou studii bezpáteřního, úlisného politika vystřihl Ivan Řezáč jako Vlastík Klein. Jeho ještě nedovyvinutou kopií, ovšem s dobrým "růstovým potenciálem" je Marek Daniel jako Viktor čili "bývalý tajemník bývalého tajemníka". I ostatní herce je většinou radost sledovat, i když jejich postavy nedostaly ani v textu více prostoru.

Deník Fuj Radok vynechal
Celkový dojem z Radokova Odcházení je prakticky dokonalý, snad jen trochu chladný, možná příliš artistní. Inscenace zejména v druhé půli nabírá více tesklivě čechovovské než havlovsky groteskní tóny. Radok Odcházení zbavil některých, pro inscenaci zřejmě příliš třeskutých, ironických jazykových narážek, jako je třeba název bulvárního deníku Fuj, módní značka Prcek a bratři.

Závěrečný obraz, v němž režisér poeticky nechá zvednout do výšin jak "višňový sad", tak jeho obyvatele, je však jímavý a podtrhuje základní Radokovu ideu - totiž že všechno uplyne. Ať chceme nebo ne, bez vlivu na to, jaká hodnotová znaménka jevům přisuzujeme. Je tu však jedna výjimka: konci a rozkladu většinou přičítáme jako pozitivní skutečnost aspoň zrod něčeho nového. Radok však na úplný závěr ponechal jen prázdnotu potemnělé scény, na niž se herci (při generální zkoušce) ani nešli děkovat.

VÁCLAV HAVEL - Odcházení
Divadlo Archa Praha, režie David Radok, délka 120 minut, psáno z generální zkoušky 21. května 2008.
Hodnocení: 80 %