Je to šestnáct let, co se začínající britský dramatik Peter Quilter přijel s batůžkem na zádech podívat, jak si vede jeho hra v českém podání. Pražské Studio DVA tehdy poprvé uvedlo velehit Na konci duhy s Hanou Maciuchovou a Miloslavem Mejzlíkem.
„Psal se rok 2006 a šlo o první zahraniční uvedení mé hry. Do té doby se hrály jen v Anglii a nikdo je nepřekládal. Bylo to pro mne něco extra,“ vzpomíná na to Quilter i dnes, když společně sedíme v kavárně stejné pražské scény. „Najednou nepíšete jen pro Anglii, ale pro celý svět,“ vysvětluje, proč pro něj byla první taková cesta do Prahy tak důležitá.
Sedmapadesátiletý dramatik je nyní ve zcela jiné pozici než tenkrát. Nejen Na konci duhy, ale i podobně úspěšná hra Je úchvatná! patří mezi celosvětově uznávané činoherní hity. Obě se navíc staly inspirací pro úspěšný film: v Božské Florence zářila Meryl Streepová, pozdější Judy dokonce vynesla Renée Zellwegerové Oscara.
 |
I jako populární dramatik však Quilter zůstává stejný. Do Prahy nyní (už popáté) přijel, aby si vychutnal uvedení hry Herečka ve Studiu DVA s Ilonou Svobodovou a Ondřejem Volejníkem. A také nastudování kusu Vejšlap, který ve světové premiéře předloni s Petrem Stachem či Martinem Písaříkem uvedlo Divadlo Ungelt, další místo, kde Quilterovy konverzační komedie přesně zapadly do dramaturgie a které je s britským autorem v čilém kontaktu.
Napíšu další
„Stále jezdím rád. Obzvlášť k vám, nyní hrajete snad sedm mých her. Česko je jednou ze zemí, kde moji práci uvádějí pravidelně a já se snažím vidět toho tolik, kolik jsem schopen,“ pokračuje, ale přiznává, že od určitého stupně popularity není pro autora reálné vidět vše.
Do Prahy se ovšem těšil na setkání s producentem Studia DVA Michalem Hrubým, uměleckým šéfem Ungeltu Pavlem Ondruchem a svým zdejším dvorním překladatelem Pavlem Dominikem.
„Všichni tu jsou hrozně milí. Rád se vracím. Když přijede autor do divadla někde v Severní Americe, nikoho to většinou nezajímá.“ Upozorňuje, že u nás máme pochopitelně dobré herce, ale těmi prý disponuje leckterá země. „Máte ale i vynikající režiséry, to už jinde taková samozřejmost není. Divadlo tu prostě je na vysoké úrovni.“
Nynější pražské zastavení je pro Quiltera první od dob covidu. „Samozřejmě jsem si to neužíval. Znám spoustu herců, režisérů a producentů, kteří během pandemie pracovně trpěli. Pro mě to bylo období, kdy jsem byl rád, že mě zaměstnává psaní,“ vzpomíná. „Žiji ve Španělsku a tam jsme měli velice striktních osm týdnů, kdy jsme skoro nemohli vycházet, maximálně na deset minut se psem,“ popisuje.
Nestojí o to, abych jim psal scénář pro Streepovou, říká Peter Quilter |
Quilter proto během lockdownu psal. „Nevěděl jsem o čem, ale prostě jsem si umínil, že budu psát. A když jsem měl hotovo, zbývalo dalších pět týdnů lockdownu. Tak jsem si řekl: Fajn, napíšu další.“
Z úst autora, který má na kontě okolo pětadvaceti her, to zní jako samozřejmost. Některé navíc později dále upravuje pro potřeby dané scény (takto například pro Divadlo Ungelt upravil kus Trhni si, otče!, kde ubral postavy, aby se na tamní malou scénu vešel).
„První nová hra Snowbound je právě o tom, jaké to je být v lockdownu. Napsal jsem kus o dvojici zavřené ve svém domě. V Praze se to, myslím, bude hrát příští rok, už nyní to hrají v Itálii a jinde. Ty dva jsem ovšem v domě uvěznil kvůli sněhové vánici, říkal jsem si, že lidé nebudou chtít jít do divadla na covid,“ přemýšlí Quilter.
Druhá „lockdownová“ hra Autumn pak pojednává o dvou starších sestrách, které se snaží rychle zaranžovat svatbu pro těhotnou dceru jedné z nich. „Nevím, odkud ten nápad přišel, ale tak se už věci dějí.“
Sám si přitom před časem prošel tvůrčím blokem. „Trval asi rok. Bylo to zvláštní, nedokázal jsem přijít s žádným nápadem. Dostal jsem se z toho tak, že jsem napsal hru o spisovatelském bloku. Je mimochodem hrozná, ale stala se pro mne způsobem, jak se s tímto problémem vyrovnat,“ popisuje.
Radou na tento problém tedy je tedy psát. Cokoli. „A to platí i pro začínající autory. Prostě pište. Neřešte, zda to bude dobré, či zda si tím vyděláte. Prostě pište, pište a pište! Jen tak se budete zlepšovat, je to disciplína jako každá jiná.“
Trhni si, otče! A ze skříní začnou v Ungeltu padat kletby i kostlivci |
Vedle možnosti konečně zhlédnout Vejšlap dorazil britský autor do Prahy i na listopadovou premiéru kusu Herečka, který divadlo Studio DVA nastudovalo na své Malé scéně.
„Je to vlastně o mojí osobní zkušenosti. Moje hry totiž uvedly na West Endu i na Broadwayi se slavnými herečkami. Obě tyto ženy byly velice komplikovanými osobnostmi: velice vtipné, velice emocionální, žily si na vysoké noze. Hra tedy pojednává o mé zkušenosti s těmito herečkami, setkával jsem se s nimi po dva roky,“ vysvětluje Quilter. „Je to vlastně reflexe toho, jaké to je být slavnou herečkou, když pomalu stárnete a začínáte dostávat méně rolí. A jak tato skutečnost ovlivňuje váš soukromý život,“ dodává k české novince.
Quilter u nás |
„Herečky vše prožívají o třicet procent víc. Když se s ní hádáte, je to největší hádka ve vašem životě. Když se do ní zamilujete, je to největší láska vašeho života. A když vyprávějí nějakou historku, bude to patrně ta nejvtipnější historka, co uslyšíte. Takže toto všechno jsem chtěl ve své hře vyjádřit,“ doplňuje ještě autor.
V podobném věku se přitom nacházely i obě hrdinky jeho nejslavnějších kusů Je úchvatná! a Na konci duhy.
„Když jsem začínal psát, role pro herečky takového věku prostě nebyly. Chtěl jsem proto pro ně napsat skutečně dobrou postavu, šlo jen o to najít dobrý příběh. A poptávka po takových kusech byla zjevně i mezi diváky,“ přemýšlí o úspěchu svých nejslavnějších her.
„V angličtině se používá fráze: Story is king. To je pravda, vždy musíte mít dobrý příběh. Ale když najdete příběh se skvělou ženskou rolí, tak právě to pravděpodobně budu chtít napsat. Moji kariéru prostě udělaly slavné stárnoucí herečky.“
