Pod Prodanou nevěstou si všichni vybaví Smetanovu operu. Diváci ale na Palmovce uvidí něco úplně jiného. Co?
Něco úplně jiného to snad není. Pravda, je to o dost divočejší. Inscenátoři v čele s Jakubem Kroftou a dramaturgyní Ivou Klestilovou vycházeli především z podstaty původní hry Karla Sabiny. V téhle okleštěnosti předáváme příběh, který v celku vlastně není až tak humorný a na první pohled nevinný. Sice nejsme operní soubor, ale některé Smetanovy skladby v úpravě Ivana Achera opravdu zpíváme. Samozřejmě podle svých možností. Neměli jsme na to moc času, ale zabojovali jsme s notičkami statečně. Řekla bych, že je to spíš taková Prodaná nevěsta z Libně – v duchu a souznění našeho divadla.
Máte za sebou už několik uvedení. Jak diváci na tento – pro Palmovku netradiční kus – reagují?
Vesměs kladně. Zatím jsme to hráli před diváky třikrát, čtyřikrát, takže nemohu přesně soudit, ale snažíme se do téhle nabité barevné hodinky dát všichni co nejvíc. Uvidíme, co přinesou další reprízy, ale věřím, ze je to představení pro všechny. Že se diváci s našimi postavami mohou ztotožnit, ač v nich můžeme občas působit jakkoliv pokřiveně, pochroumaně či zničeně.
Nabídka zahrát si Mařenku vás překvapila?
No, to teda jo. Chvíli před zkouškami jsem se navíc dozvěděla, že mám velký problém s hlasivkami, takže zkoušení bylo o to náročnější. Přemýšlela jsem, jestli to vůbec můžu vzít, abych celou inscenaci nějak nebrzdila. Intuice mi ale řekla: „Běž do toho. Je to jenom sval.“ Tak se stalo a je mi mnohem lépe. Hlasivky se probudily a opět se mi potvrdilo, že hudba léčí. Je to takový divný zázrak (smích).
Záběr z nastudování Prodané nevěsty v Divadle pod Palmovkou
Troufla byste si i na pravou operu?
Spíš ne. Raději bych tuhle disciplínu přenechala opravdovým operním zpěvákům, které velice obdivuji. Mě spíš láká kapela a třeba muzikál.
Jak jsou pro vás jako pro herečku vlastně hudební zkušenosti a hudební talent důležité? Může se bez toho vůbec dnešní herec obejít?
Já nejsem z divadelní ani herecké rodiny, takže hudba byla pro mě jedinou cestou, jak to všechno nějak pochopit a věřím, že to byla v něčem i výhoda. Talent je samozřejmě jedna věc, ale práce druhá a pro mě možná ta důležitější... Doteď se učím na každé zkoušce, na každém natáčení a je to zábava.
A jestli se bez toho herec může obejít? Znám spoustu úžasných herců, kteří říkají, ze hudební talent nemají. Věřím, že je to o tréninku. Jako všechno. Když chceme, tak to zkusíme. Osobně se třeba bojím výšek a už jsem si taky svoji první skálu – a nebyla zrovna malá – vylezla. Asi na to není odpověď, je to individuální. Muzika je ale projev nějakého vnímání a citlivosti a je jedno jestli hrajete na harfu nebo říkáte básničky. Děláte to s láskou a snažíte se do toho dát všechno.
Ve filmu jste prorazila snímkem Chyby, který vám vynesl i Českého lva. Přichází s touto cenou skutečně i víc nabídek?
Nějaké nabídky mi přišly, ale od Chyb jsem zatím nenatočila žádný film. Spíše minisérie, nebo seriál. Uvidíme, co přijde.
Pavla Gajdošíková Dvaatřicetiletá herečka vyrůstala na Zlínsku. Herectví studovala na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Deset sezon působila v ostravském Divadle Perta Bezruče. Zdejší role Maryši jí vynesla Cenu divadelní kritiky i nominaci na Thálii. Od roku 2020 působí v pražském Divadle pod Palmovkou. Před kamerou se výrazně prosadila ve snímku Jana Prušinovského Chyby (2021), za hlavní roli dostala Cenu filmové kritiky i Českého lva. |
Co nového nyní chystáte?
Teď zrovna běží na Voyo minisérie Extraktoři, což je díky všem zúčastněným myslím docela smysluplně strávený čas u televize. Za kamerou stál Vladimír Smutný, to pro mě bylo to nejúžasnější setkání. A dále bude na obrazovce brzy k vidění seriál Zalez do spacáku, kde se s Tomášem Klusem představíme v kempu. Jinak teď zrovna nic netočím. Miluju pohádky, vlastně bych si přála v nějaké někdy být. Asi ne princezna, ale třeba nějaká dcera loupežníka (smích).
Po novém roce pak na Palmovce začínáme zkoušet novou hru Vaříme s Elvisem, kde se potkám s režisérkou chorvatského původu. Jsme tam jenom čtyři herci, takže bude jistě co dělat.
A co vlastně očekáváte od roku 2024?
Já na tyhle věci nikdy moc nebyla, ale asi už mám nějaká přání. Ty osobní si nechám pro sebe, ale…Vlastně si přeju, abychom všichni našli nějakou společnou řeč. I když to není někdy snadné.
