„Dostala se k nám nečekaná a tím smutnější zpráva o odchodu legendární postavy Žižkovského divadla a zdejšího společenského života ve všech jeho podobách. Jevištní technik DJC a posléze nezapomenutelný barman Pavel Řezáč řečený Pafko byl ztělesněním toto, čemu se říká svéráz. Oplýval specifickým humorem, zdánlivě pro otrlé, proto jen někteří prošli oním ’sítem’ a dostali šanci poznat ho zblízka, aby zjistili, jak dobrý duch se skrývá pod drsnou slupkou. Děkujeme za všechny večírky, ’nachtazyly’, historky a průpovídky, za drzost i respekt, za panáky, maličká piva, psí piškoty, tematické převleky i střežená tajemství. Pafko, budeš nám moc chybět. Nezapomeneme. Všem blízkým hlubokou a upřímnou soustrast,“ rozloučilo se s Pafkem na facebookovém profilu Žižkovské divadlo Járy Cimrmana.
Pafko byl skutečně svéráz. Na první pohled budil hrůzu. Nemluvil, spíše mručel, tvářil se zamračeně a návštěvníky divadla označoval ne zrovna korektním výrazem „ksichti“. Pivo ovšem v divadelním baru čepoval znamenité a už jen pohled na jeho „svatostánek“, obložený množstvím svíček, budil respekt.
Svou nerudnou masku ale dokázal sejmout a pak se z něj u půllitru láskyplně ošetřeného moku stal zábavný společník, byť jeho humor skutečně nebyl pro každého a nebral si servítky.
A jistě si vzpomenete na postavu Mluvky v podání Pavla Landovského ve filmu Vratné lahve. Když jej Zdeněk Svěrák v roli Josefa Tkalouna několikrát osloví „pane Mluvka“, dostane se mu nevrle intonované odpovědi: „Neříkejte mi tak. Jmenuju se Řezáč“. Mluvka, tedy celým jménem Pavel Řezáč, dostal jméno právě po Pafkovi.
Dělal naschvály režimu, po okupaci přišel Weigel o práci. U Cimrmanů začal jako grafik |
Poslední rozloučení s Pavlem Pafkem Řezáčem se bude konat ve středu 21. ledna v Ústřední síni v Praze na Olšanech.
