Stěží lze dnes na scéně předvádět hradní sídla u hlubokých jezer, tajuplné hřbitovy, proradné baronety a jiné atributy dobrodružných románů s vážnou tváří, takže divadlo logicky sáhlo po jemné parodii.
Koenigsmark navíc neodolal konfrontaci viktoriánské, až komické prudérnosti s divokou přirozeností indiána Tcherouishe, kterého si jeden z hrdinů přiveze z výpravy do Hondurasu (podobnost s příhodami A. V. Friče a jeho indiána Čerwuiše jistě není náhodná). Právě Tcherouish v podání "přerostlého" a jen v zástěrce oděného Ernesta Čekana sklízel za své eskapády největší smích.
Také ostatní protagonisté spoléhají na výraznou stylizaci: Zuzana Kajnarová ve dvojroli naivní "mrkací panny" Laury a neurotické ženy v bílém Anny Catherickové, Lucie Pernetová coby ošklivá, leč podnikavá sestra, Zdeněk Hruška alias učitel kreslení Hartright jako ztělesněná poctivost a Vladimír Meduna v úloze bonvivánského padoucha velkého formátu Conte Fosca.
Režisér Jan Pecha a jeho tým se však zastavili v půli cesty. Parodie je proklatě těžký žánr, v němž nemalou roli hraje přesné načasování a hravost. Právě v tomto bodě však zůstal režisér suše uměřený.
Inscenace postrádala švih i větší množství svěžích nápadů. Například poměrně roztomilou scénu Ondřeje Nekvasila, využívající staré rytiny umístěné ve třech dřevěných rámech, používala režie vlastně jen mechanicky ke změně prostředí.
Slibným náznakem, jak mohlo představení vypadat, je němá scéna svatby, kde lahůdky na sváteční tabuli představují dvourozměrné černobílé vystřihovánky, nad nimiž si olizují prsty živí "barevní" herci. Přesné jsou i kostýmy Samihy Malehové, které již na první pohled dokonale charakterizují postavy.
Žena v bílém věrné diváky ABC neurazí. Kdo však očekává skvost typu Adéla ještě nevečeřela (tento film prý měl být jedním z inspiračních zdrojů), ať raději sáhne po knize – viktoriánská předloha obstojí i před dnešní čtenářem.
