Pan Kaplan má třídu rád, teď i v muzikálu

Lze povídkovou knihu založenou na jazykovém humoru převést na jeviště? Městská divadla pražská hodlají dokázat, že ano. V sobotu má na scéně divadla ABC v režii Miroslava Hanuše premiéru muzikál Pan Kaplan má stále třídu rád, vzniklý na motivy jedné z nejslavnějších humoristických knih 20. století.

Inscenace Pan Kaplan má třídu rád má premiéru v sobotu na scéně divadla ABC. | foto: Alena Hrbková

"Je to obrovská výzva, předloha Lea Rostena totiž skutečně dramatický potenciál nemá. Režisér Miroslav Hanuš to vyřešil tak, že domyslel životní osudy žáků oné večerní jazykové školy."

A ty jsou barvité – vždyť studenty jsou většinou postarší emigranti z Evropy, kteří chtějí uspět v Americe, současně se jim stýská po starém domově a navíc – v jejich původních vlastech zuří druhá světová válka. Alespoň tedy v inscenaci divadla ABC, kde válečný rámec dodává na větší dramatičnosti.

"Kniha samotná vyšla na několik pokračování. První díl v třicátých letech, následně ji do češtiny převedl Pavel Eisner," popisuje historii vzniku díla dramaturg inscenace Jiří Janků. Druhý díl vyšel v letech padesátých a samostatně přeložen nebyl.

KDO JE HYMAN KAPLAN

Povídky o Hymanu Kaplanovi jejich autor Leo Rosten nejdříve publikoval v týdeníku The New Yorker. Knižně vyšly pod názvem Studia pana Kaplana (The Education of Hyman Kaplan) v roce 1937. Na úspěch této knihy autor navázal na konci padesátých let druhým dílem s titulem Návrat pana Kaplana (Return of Hyman Kaplan). V polovině sedmdesátých let vyšly oba svazky souborně pod názvem Ó Kaplane, můj Kaplane (O Kaplan, my Kaplan). Převést Rostenovy slovní hříčky do české podoby je pak mimořádné dobrodružství. Tvrdili to jak Pavel Eisner, tak Antonín Přidal - oba se totiž s Rostenovým textem úspěšně poprali.

"Rostenův nakladatel pak chtěl oba díly spojit do jediného svazku, autor si vymínil ještě jednu revizi a rukopis nakonec odevzdal zcela přepsaný o třináct let později. Toto upravené vydání pak přeložil Antonín Přidal jako Pan Kaplan má třídu rád," dodává Janků.

Lipský se vrátil k pozounu

Inscenátoři váhali právě mezi Přidalovým a Eisnerovým překladem, oba totiž považují za geniální. Nakonec se přiklonili ke staršímu Eisnerovi, právě pro určitý duch "starosvětskosti".

Retronáladu v sobě nese i hudební doprovod inscenace, kterou Janků označuje za typický muzikál pro činoherce. "Nemáme žádnou zvláštní kapelu, jen harmonikáře a saxofonistu. Zbytek nástrojů ovládli sami herci, a to báječně," líčí Janků. Někteří z nich své vědomosti oprášili po letech: rekord drží Lubomír Lipský, jenž v dobách svého mládí v Pelhřimově hrával na pozoun a k nástroji se vrátil po padesáti letech.

Co se ztratilo v překladu

Písničky, které zazní, jsou  lidovky z domovin přistěhovalců, polská, ruská či portugalská, dojde také na klezmer, americké tradicionály a gospel.

Utvořit z herců orchestr nebylo tak složité jako naučit je mluvit. V originále účastníci jazykového kurzu pochopitelně komolí angličtinu, každý v duchu své mateřštiny. Český překlad je tedy především interpretací, jenže... "Když  něčemu v knížce nerozumíte, přečtete si to znova, klidně i několikrát za sebou. Na jevišti musí být okamžitě srozumitelná každá replika," připomíná dramaturg.

Ale i když herci a spolu s nimi diváci zvládnou legrační gramatickou stavbu a patlavost, nastává další komplikace. Anglicky mluví miliony cizinců, takže rodilý mluvčí bezpečně rozeznává řadu přízvuků, frázování, výslovností a typických chyb. Nikoli tak v češtině.
"Třeba řeč kontaminovanou portugalštinou jsme původně stylizovali jako šišlavou, jenže pak jsme si uvědomili, že nám splývá s polštinou," popisuje některé z lapálií Jiří Janků.

Obsazení

Pana Kaplana si zahraje Oldřich Vízner, profesora angličtiny Jaroslav Vlach. Ostatní studenty ztvární například Jitka Smutná, Martin Písařík, Věra Nerušilová či Hanuš Bor.