RECENZE: Běsnění před oponou a křičící pávi. Vítej na zemi, Figaro

Dlouho netrvala euforie nad zázrakem, který se v Opeře Národního divadla odehrál v podobě Špinarovy inscenace Brittenova Billyho Budda. S produkcí Mozartovy Figarovy svatby se vracíme na pevnou zemi. Dobře nám tak, náročným divákům, nemáme hned snít o lepším zítřku.

Drobná poznámka v tiskové zprávě, že Národní divadlo s novou Figarovou svatbou pojede napřesrok do Japonska, napovídá, proč a jak asi inscenace vznikla. Spíš než jako svébytný umělecký počin má fungovat jako vývozní artikl a bonus pro zahraniční návštěvníky Prahy, kteří se s bedekrem přijdou podívat do Stavovského divadla, „kde byl Mozart“ (jenž tu v lednu 1787 svou Figarovu svatbu sám dirigoval). To samo o sobě jistě není špatně, otázka právě zní, jak.

Režisérce Magdaleně Švecové nutno přičíst k dobru, že odolala módním prvoplánovým aktualizacím, snažila se zachovat kolorit 18. století a jen lehce ho stočit do perzifláže. I když třeba Figaro si svůj frak snad vypůjčil od členů orchestru a původ folklórních prvků na kostýmech poddaných není jasný. Režisérka také neútočila gagy za každou cenu. Přehrávání a pitvoření vydávané za komiku, s nímž už je člověk u nás tak nějak bolestně smířen, nedosahuje nejtrapnějších stupňů.

W.A. Mozart: Figarova svatba

50 %

Dirigent: Enrico Dovico

Režie: Magdalena Švecová

Národní divadlo, premiéra 1. února 2018 ve Stavovském divadle

Možná se ale jí (nebo někomu jinému?) nakonec zdálo, že výsledek působí až příliš poklidně, že hraběnka zpívající árii ve vaně, hrabě „schovávající se“ do rámu obrazu náležitě nepolechtají bránice publika, že scéna se skleníkovou konstrukcí jakožto symbolem žhnoucích vášní z dramatického hlediska nenabyla žádného významu a že umělí pávi mající vytvořit iluzi zámeckého parku (o přestávce dokonce křičí z reproduktorů) dopadli jen jako matná dekorace. A že je tedy nutno přitvrdit.

Jen tak si lze vysvětlit některé nápady, u nichž se nechce věřit, že s nimi přišla sama režisérka, původně vystudovaná hudebnice. Křiklavě nevkusná „přemostění“ jednotlivých dějství pantomimickými výstupy před oponou, toporně se snažícími opakovat cosi z děje, totiž strhávají Mozarta na úroveň nejlacinější předměstské frašky. Rozdíl mezi tímto primitivním povrchním běsněním a citově hlubokou hudbou, která před ním a po něm zní, je nekonečný. Ani dramaticky to nemá žádný význam, příběh se nijak nepřiblíží.

Ještě horší je zdvojení role pážete Cherubína, kterého kromě mezzosopranistky v určitých chvílích představuje muž. Navíc ještě do hudby cosi vykřikuje. Jenže původní travestie z dílny Mozarta a jeho libretisty Da Ponteho je přece vtipná a sexy právě tím, že žena hraje dospívajícího chlapce, který se v průběhu děje kvůli intrice „zpětně“ převleče za dívku. Pokud to měla být nějaká surrealistická vize, tak se ji rozhodně nepodařilo zpracovat a začlenit do děje.

Stejně jako skupinku přidaných komorných, které se protagonistům pletou pod nohy. Rozhodně nesugerují představu, že příběh se odehrává na zámku, o nějž jistě pečuje početnější personál než ten, který vystupuje ve hře (jako třeba v inscenaci v Salcburku před třemi lety). Z muzea režijních berel pak bylo vytaženo úsilí postav prodrat se první řadou mezi diváky a nuceně je zapojit do děje.

Teoreticky by se ale všechny tyto pochybné vsuvky daly odstranit. Zbyla by víceméně líbivá, neškodná, přijatelná produkce. I v té by ale vyvstával další problém: Všelijak se střídající alternace provozu repertoárového divadla nakonec určitě setřou i tu trochu originality, která se v inscenaci dá najít. Tohle tedy má být ambice první české scény, jež by (kromě Salcburku a Vídně) měla na světě nejvíc pečovat o mozartovský odkaz. Trochu smutné.

Figaro bez Figara

Ostatně příliš veselo není ani při poslechu. Pravda, z orchestru aspoň není přímo do pláče. Pod taktovkou italského dirigenta Enrika Dovica hrál v zásadě dobře, i když rychlá tempa neznamenají totéž, co esprit a sejít se šťastně na konci, není to samé, co brilantní souhra.

Vyloženě do breku nebylo ani při poslechu některých pěveckých výkonů, tedy vlastně dvou. Jana Sibera jako Zuzanka sice nemá nijak výjimečný hlas, který by kolem uší zazvonil barvou či příjemně svěží kulatostí, ale její projev je muzikální a na jevišti působí živě a zábavně. Nejlépe se poslouchal ohebný zvučný baryton Jiřího Hájka v roli záletného a žárlivého hraběte Almavivy.

V áriích jeho trpící choti by se hlas zpěvačky měl doslova vznášet a zářit barvou. Je to zkouška, jak na tom ta či ona umělkyně je. Jana Šrejma Kačírková působila dojmem, že svůj hlas sotva odpoutá od těla a že ten navíc zní unaveně a šedě, místy až ostře. Že by přemíra těžkých rolí? Mezzosopranistka Alžběta Vomáčková v roli Cherubína má hlas divně posazený či spíše neposazený. Jakoby byl zvuk stlačený do nosu a nešlo s ním nijak manipulovat, natož kultivovaně přednášet árie. Z představitelů dalších rolí Jevhen Šokalo jako Bartolo byl prakticky bez hlasu, tenorista Jaroslav Březina roli pokryteckého Basilia zachránil herecky.

A kde vlastně zůstal hybatel děje, chytrý sluha Figaro? Toť otázka. Jmenoval se Miloš Horák, a i když jde zjevně o mladého pěvce s atraktivním zjevem, pro Figara jak dělaným, tak jakoby na jevišti ani nebyl a z role nic nevytěžil herecky, ani pěvecky. Možná ještě nemá zkušenosti, možná ho svázala premiérová tréma, jenže premiérové výkony na první scéně by neměly navozovat pocit, že interpret hlavní role se chystá na zkoušku na konzervatoř. Pražské Národní divadlo, ať se mu to líbí nebo ne, je prostě v jiné kategorii.