RECENZE: Ruská klasika bez Nětrebko? Také to jde, dokonce i v Národním

Opera Národního divadla uvedla jako další premiéru dvě kratší ruské opery spojené do jednoho večera. Známější je Čajkovského Jolanta, a to jak díky kinopřenosu z Metropolitní opery, tak koncertnímu provedení v Obecním domě. V obou případech excelovala Anna Nětrebko.

Scéna z opery Slavík v Národním divadle | foto: Patrik Borecký

Dát dohromady Stravinského Slavíka s Čajkovského Jolantou je jistě neotřelý nápad, obě opery spojuje pohádková atmosféra a rozděluje odlišný hudební jazyk. I když Stravinskij už je také dávno „klasikem“.

Právě on večer otvírá. Příběh podle Hanse-Christiana Andersena o čínském císaři a slavíkovi živém i umělém má jako každá pohádka své významové podtóny. Navíc Stravinského disonance a různé ironické hudební šlehy přímo vybízejí inscenátory, aby s realitou zacházeli volně.

Igor Stravinskij: Slavík, Petr Iljič Čajkovskij: Jolanta

Dirigent: Jan Latham-Koenig

Režie: Dominik Beneš

Scéna: Martin Černý

Kostýmy: Zuzana Přidalová

Národní divadlo, premiéra 22.října 2015

Hodnocení: 60 %

Režisér Dominik Beneš vytvořil napohled některé půvabné obrazy, ať už to je velký měsíc, po němž pluje loďka s rybářem nebo císař snášející se v obřím lampiónu. Dvořané na sobě mají groteskně stylizované vojenské uniformy, slavík krátké bílé šaty, postava smrti zase revuálně blyštivou červenou róbu. Tančí figury se zlatými koňskými hlavami. Pohybově je vše snaživě provedené. Ovšem na to, že jde o symbolické dílo, navíc hudebně sršatější, je všechno jaksi moc líbivé, uhlazené, spíš prvoplánové jako dekorace k televizní pohádce než inscenace „moderní“ opery provokující fantazií.

Líbivě a měkce by měl především zpívat slavík, jenž dojme císaře a dokonce i smrt. A sopranistka Olga Jelínková při čtvrteční premiéře potěšila. Ač malý, má její hlas příjemnou kulatost, pěkně zní, volně se pohybuje a není ostrý. Nicméně byl to jediný hlas na scéně, který se dal zaslechnout. Aleš Jenis jako císař, Josef Moravec jako rybář a další jakoby se topili na scéně a jejich zpěv bylo těžké vůbec nějak identifikovat.

Hlas z Jižní Osetie

Něco podobného by se dalo říct o Čajkovského Jolantě, pohádce o slepé princezně, která se uzdraví, povzbuzena láskou k princi Vaudémontovi. Na rozdíl od hudební řeči Stravinského se tu pěvecké party romanticky vzdouvají a měly by se tudíž v plné barevné kráse rozeznít na jevišti.

Jenže něco, co se tomu blížilo, opět předvedla pouze představitelka titulní role, z Jižní Osetie pocházející sopranistka Veronika Dzhioeva. Ta skutečně má hlas - hutný, temnější barvy, schopný se aspoň do určité míry rozpínat a nést se. A třebaže ke konci v některých pasážích, třeba v duetu s Vaudémontem, už narážela na technické limity, do jejího zpěvu se dalo zaposlouchat. Nebyl to snad vyloženě výkon z kategorie „top“, ale byl rozhodně dobrý.

Scéna z opery Jolanta v Národním divadle

Ne, nikdo po Národním divadle nevyžaduje Annu Nětrebko, ani další mediální operní hvězdy. Na dobrých zpěvácích je však nutno trvat, ostatně ti, kteří před třemi lety zpívali v Praze s Nětrebko, hvězdní rozhodně nebyli. A cožpak by Národní divadlo nemohlo po světě najít pro tuto operu i nějaké podobně kvalitní mužské hlasy? Slovinský tenorista Aljaž Farasin v roli rytíře Vaudémonta je omyl, jeho zvuk je tak sevřený v hrdle a úzký, že vůbec nejde z jeviště. Basista Jevhen Šokalo roli krále Reného ani nebyl schopen uzpívat, jeho árii téměř jen odmluvil a také barytonista Vladimír Chmelo part lékaře spíš odrecitoval než impozantně zazpíval.

Jevištní ztvárnění kolísalo mezi romantikou a abstraktností, na jedné straně tu byla tmavá prázdná scéna s napnutou průsvitnou plachtou představující vchod do hradu, kde žije Jolanta. Ta v jednom okamžiku dost překvapivě, ne-li legračně vyjede ve spánku z propadliště. Na druhou stranu třeba umělé květiny nebo služebné v bílých zástěrkách. Jakoby se inscenátoři nedokázali rozhodnout, jaký přístup vlastně zvolit, zda hrát onu lehce kýčovitou „televizní“ pohádku, nebo něco jiného, a tak je tu od všeho něco, ale nic, co by skutečně upoutalo. Navíc i v porovnání se Slavíkem není Jolanta tak rozehraná, postavy se prostě chytají za ruce, objímají, brodí se rozházenými květinami.

Kromě samotného dramaturgického nápadu a představitelek obou titulních rolí dostal inscenaci kousek nad průměr i britský dirigent Jan Latham-Koenig, hlavně díky tomu, že orchestr provedl složitou strukturou Stravinského partitury. První část vyšla hudebně lépe, lyrická vášnivost Čajkovského nevyzněla tak vřele a barevně, navíc se neobešla bez nepřesností. Slavík a Jolanta nejsou zbytečným projektem, ale událost to rovněž není.