|
O vstupenky na některou z repríz můžete soutěžit ZDE |
Hector Berlioz napsal svou poslední operu k otevření nového divadla v Baden-Badenu.
Tehdy přesvědčil ředitele místního Casina, že vhodnějším než požadovaný příběh z Třicetileté války bude námět zpracovávající Shakespearovu komedii Mnoho povyku pro nic.
Světová premiéra se konala 9. srpna 1862. Autor sám dílo označil jako "capriccio napsané hrotem jehly, které vyžaduje tu nejvyšší rafinovanost při provedení".
Hudbu spojil s prózou
Zachoval a ještě v něm zvýraznil příběh dvou tvrdohlavých mladých lidí, kteří si stále odmítají padnout do náruče a teprve v závěru přiznají, že se vlastně milují. Zbytek je jeho vlastní úprava.
Přidal například groteskní postavu kapelníka Somarona a hudební čísla pospojoval mluvenou prózou.
Dramaturgická úprava francouzských inscenátorů na scéně Státní opery Praha tuto prózu ještě podstatně rozšiřuje, vrací do opery řadu dějových motivů a mimo jiné přidává dalších herecké postavy, čímž se libreto mnohem více přibližuje Shakespearovi.
V Čechách Berlioz nezdomácněl
Na českých jevištích Berliozova operní tvorba nikdy nezdomácněla. Trojané u nás nebyli inscenováni ani jednou, k provedení Benvenuta Celliniho na českém jevišti došlo dvakrát, v roce 1907 a 1967, vždy v pražském Národním divadle. Nejvíce ceněné dramatické dílo Faustovo prokletí bylo v Čechách uvedeno jen jednou, v Brně v roce 1989.
První uvedení opery Béatrice et Bénédict 11. prosince v 19.00 ve Státní opeře Praha je tedy jen malou splátkou dluhu, který české divadlo vůči Berliozově opeře má.
