Jako šumperští rodáci jste se mohli nakrásně kamarádit odmalička, ale vy oba rádi datujete začátek společného putování životem až patnáctým rokem vašeho věku. Tehdy nastal nějaký zlomový okamžik?
Ondřej Sokol: Dá se to tak říct. Znali jsme se sice úplně odmalička, protože moje babička bydlela na stejném sídlišti, jako žil s rodiči Martin, ale nechodili jsme spolu na základku. Tím se naše cesty na pár let rozdělily, aby v prváku na gymplu, u Martina tedy ve druháku, nastala scéna jako z romantického filmu. Střídali jsme se ve třídě, Martinova třída šla ven, ta má dovnitř, míjíme se ve dveřích, zastavíme se a zadíváme se upřeně na sebe – vždyť my se přece známe! A zablokovali jsme na ten moment veškerý pohyb spolužáků.
Martin Finger: Takhle to opravdu bylo. Pak jsme se za pár týdnů potkali na první a současně naší poslední hodině dramatického kroužku. A pak střih – a jdeme spolu z toho kroužku, pozdě odpoledne, povídáme si a mluvíme o tom kratičkém, ale intenzivním okamžiku, kdy jsme se viděli mezi futry. Zjistili jsme, že jsme to oba vnímali úplně stejně, a od té doby už fungujeme závisle na sobě.
5. září 2020 12:00
