Mohl byste pro začátek porovnat, jak se liší vaše práce od starší generace českých kouzelníků?
Hlavní roli podle mě hraje znalost jazyka, tedy angličtiny. Stará kouzelnická garda, která prožila svá zlatá léta ještě v komunismu, anglicky většinou neumí, a tím pádem je jejich svět trochu uzavřený vůči mezinárodní scéně.
Festival, který pořádáme příští víkend, bude první kouzelnický festival v Česku, jehož hlavním jazykem bude angličtina, a to bez překladu. To sice trochu snížilo návštěvnost z české strany, protože právě ta starší generace bývá častým účastníkem podobných akcí. Ale pár jich stejně dorazí. Jsou to nadšenci, kterým nevadí, že nebudou všemu rozumět, kouzla jsou přece primárně vizuální.
Ondřej Pšenička
|
Přesto je jazyk důležitý?
Pro porozumění detailům je samozřejmě zásadní, ale někteří kouzelníci, kteří anglicky moc neumí, už se naučili principy natolik, že když vidí kouzlo předváděné naživo, dokážou si z něj odvodit detaily. Většina z nich jsou interpreti. Vezmou cizí kouzlo a dělají ho po svém. Část z nich se drží originálu, jiní do něj vkládají vlastní osobnost.
(Ondřejovi v tu chvíli volá hlavní hvězda festivalu, čínská kouzelnice Juliana Chen.)
Promiňte, to byla Juliana, je úžasná. Živelná a neuvěřitelně inspirativní osobnost. Byla první ženou, která vyhrála mistrovství světa v kouzelnictví. To bylo už v roce 1997. Dnes je sama porotkyní této soutěže a připravuje nové kouzelníky, kteří míří na světový šampionát.
Jak vlastně taková soutěž vypadá?
Jeden z hlavních aspektů je originalita. Pokud z davu nevystoupíte, nemáte šanci uspět.
A to platí ve všech uměleckých oborech. U kouzel je to ještě výraznější, jsou nesmírně komplexní. Někdo dokonce říká, že jsou nejkomplexnějším uměním vůbec, protože v sobě spojují spoustu různých prvků.
Kromě všech divadelních složek jako rytmus, herectví a režie je tam navíc psychologie. Divadlo se soustředí hlavně na psychologii postavy, zatímco my řešíme i psychologii diváka. Správný kouzelník musí rozumět tomu, jak divák vnímá realitu, aby pro něj mohl vytvořit skutečný zázrak.
Bez diváka tedy kouzlo vlastně neexistuje?
Přesně tak. Kouzlo nepotřebuje kouzelníka, potřebuje diváka. Když půjdu po ulici a uvidím list, který levituje ve vzduchu, okamžitě mě napadne, že je to vítr nebo pavučina. To není kouzlo. Ale když se to přenese do divadelního kontextu, se světlem a s někým, kdo vám řekne: „Podívejte, tohle je kouzlo,“ najednou se ten list ve vzduchu vznáší, levituje, kruh se kolem něj otáčí, a vy víte, že tam není žádná nit. Nechápete to intelektuálně, ale emocionálně tomu věříte. A právě v tu chvíli vzniká magie – v hlavě diváka.
Dlouhodobě působíte v zahraničí, ale nikdy jste neopustil ani české publikum. Jak reaguje na kouzla ve srovnání se zahraničím?
To je dobrá otázka. Myslím, že se to zlepšuje. I díky tomu, že publikum omlazuje. Lidé, kteří vyrůstali už po komunismu, jsou otevřenější. Ti, kteří ho zažili, bývají trochu podezřívaví, obezřetní. V Americe je to jednodušší. Publikum tam přichází na kouzla záměrně, ví, na co jde. Tady se občas stane, že někdo dorazí „náhodou“. Ale u nás si takové publikum postupně vychováváme.
Butterfly Wondercon
|
Co na české diváky funguje nejvíc?
Nebýt falešný. A to je u kouzel vlastně paradoxní. Když se na mě podíváte, působím jako poměrně důvěryhodný kouzelník, což je zvláštní označení pro někoho, kdo se živí tím, že vytváří iluze. Ale důležitý je účel. Mezi divákem a kouzelníkem existuje dohoda: já vás podvedu, a vy si to užijete. Jsme v bezpečném prostředí, kde je dovoleno nerozumět.
Říkal jste, že spousta lidí nemá kouzla ráda, protože je to intelektuálně ohrožuje.
Ano, přesně tak. Ale stačí se tomu prostě odevzdat. Kouzla jsou tu proto, aby nás vrátila do dětství – do doby, kdy kolem nás bylo spousta věcí, kterým jsme nerozuměli, a bylo to krásné. Pro mě, jako pro kouzelníka, je ten pocit ještě vzácnější než pro běžného diváka, protože já většinu principů znám. O to víc si užívám, když vidím kouzelníka, který mě dokáže překvapit, když nevím, jak to dělá. A nesnažím se na to přijít – jen si to vychutnám.
Takže se ještě dokážete nechat okouzlit?
Velmi rád. Kdysi jsem se učil hypnózu, protože i ta se používá pro zábavu, pro performativní umění. Abych ji pochopil, chtěl jsem být sám hypnotizován. A s kouzly je to stejné. Chci být okouzlen, abych si neustále připomínal, jaké to je být divákem. Díky tomu si víc uvědomuju, jakou hodnotu má to, co dělám.
Spousta lidí má pocit, že jejich práce je náročná a k ničemu. Moje práce je sice také náročná, ale když po představení přijde někdo, kdo mi řekne: „Já jsem sem nechtěl jít, partnerka mě přemluvila, ale jsem opravdu rád, že jsem tady,“ – to je pro mě největší ocenění.
Kouzelník proti spiritistům. Houdini odolal i svádění sexy média |
Stojíte za mezinárodním kouzelnickým festivalem Butterfly Wondercon, na české poměry stále málo známým konceptem show. O co se jedná?
Je to můj kurátorský výběr světové magie. Do Prahy přivážím přátele, o kterých vím, že jsou špičkoví. V hlavní show v divadle Metro vystoupí Juliana Chen a s ní pět dalších čínských kouzelníků; všichni v Číně získali prestižní umělecké ocenění, které je tamním „razítkem kvality“. V pátek večer moderuju já, v sobotu Aleš Hrdlička.
Oba jsme byli v americkém pořadu Penn & Teller: Fool Us. A v pátek Aleš navíc představí své představení z Fool Us v plné délce. A za mě mají všechna představení, která v rámci Wonderconu proběhnou v divadle Metro a v Městské knihovně, jednu garanci: i když nemáte rádi kouzla, tahle show vám ten pohled změní.
Čínská škola bývá jiná než západní. Co od ní čekat?
Je klidnější, meditativnější. Západ často sází na „levný dopamin“ — rychlé střihy a údernost. U Číňanů cítím schopnost ztišit čas. Jedno z čísel je celé o papírových letadýlkách, o lehkosti a plachtění. Je to vizuální poezie a pastva pro oči.
Na co se osobně těšíte nejvíc?
Na odezvu diváků. Můj dlouhodobý, nekonečný cíl je popularizace kouzel v Česku. Je to trochu sisyfovské, ale na rozdíl od Sisyfa mám pocit, že ten balvan postupně posouváme výš.
