Velmocenská partie mezi anglickým králem Janem Plantagenetem, francouzským králem Filipem II. a papežovým legátem kardinálem Pandulfem se sice odehrává na šachovnici tehdejší Evropy, pravidla hry však dobře známe. Taktika zahájení, obětování vedlejších figur, všechny prostředky předem posvěcené mocenskými zájmy. Na scéně, jíž dominují obří prapory, se odehrávají dějiny jedné z válek, dovolující nesčíslně asociací nejen se současným děním ve světovém měřítku, ale i s poměry na domácí politické scéně.
Režisér Jiří Menzel sdílí s Dürrenmattem jeho skepsi a sžíravý humor do všech důsledků. Není pochyb, kdo jsou tehdejší lídři světové politiky: nebezpeční egoističtí šašci. Herecké portréty mají proto vesměs ostrou linku jedovatých karikatur. Viktor Preiss se s gustem opřel do Krále Jana, na pohled slabošsky přikrčený neurotik s poškubávající se nohou, ve skutečnosti houževnatý protivník, pohotově reagující na změny situace. Prototyp současného úspěšného politika.
Také Filip II. v podání Václava Vydry klame tělem. Za huhňavě dobráckou dikcí se skrývá kalkulující panovnický mozek znalý svých možností. Výraznou postavou je Pandulfo, kardinál milánský, z něhož Vladimír Dlouhý učinil cynického pragmatika moci par excellence. Výstižným společným rysem jejich konání je naprostá bohorovnost, s níž se věnují své partii, v jejímž průběhu obětují tu tisíce vojáků, tu své příbuzné včetně dítěte, vše bez mrknutí oka.
Tím, kdo do hry vnáší lidské měřítko, je Bastard Filip, jehož Král Jan povýší na Sira Richarda Plantageneta. V inscenaci jej Svatopluk Skopal ztělesňuje jako schopného muže z lidu, který se coby obratný mírotvorce pokouší humanizovat nelítostný boj o moc. Klíčová postava hry je však i jejím úskalím. Víra v moudrost prostého lidu, z něhož levoboček vzešel a do jehož náruče se po své neúspěšné misi ve světě mocných vrací, už dnes působí zpozdile. Sám Dürrenmatt se snažil v závěru o korekci původní verze, pocit chtěného optimismu zůstal, byť Skopalův Bastard své finální poznání chvatně křikl takřka do portálu.
Daleko nosnější motiv, který inscenace náležitě nevytěžila, byl příběh Krále Jana a Bastarda, kdy první z nich vsadí vše na předvídavý úsudek toho druhého a svůj odhad zaplatí životem. Vztah dvou mužů spojených fatálně nepsanou dohodou odezněl toliko ve verbální rovině. Herecky dosti zkrátka přišly i vztahy méně dramatické, neboť režijní řešení akcentovalo autorský sarkasmus stylizací výstupů do podoby bezmála klaunských čísel - francouzský král přijímá zásadní rozhodnutí v nedůstojných podmínkách lázně nebo groteskní setkání kajícího se Krále Jana a papežského legáta shodně navlečených do nočních košil.
Odlidštěná směsice pohrdání a respektu, charakterizující vzájemné vztahy mezi reprezentanty moci, se v Menzelově pojetí ani nemohla psychologicky více projevit. A tak se Královna Eleonora v podání Jiřiny Jiráskové sice stihne moudře rozloučit se životem, stejně jako se zhrzená Blanka Kastilská Vendulky Křížové stačí pomstít Bastardovi, avšak jejich příběhy nejsou pro základní tón Menzelovy inscenace určující.
Nešetřete je, jako by zněl režijní pokyn hercům představujícím v této komedii o politice nadčasové typy cynických hráčů o moc. Ale ať už byl pokyn jakýkoliv, pokropil vinohradské herce živou vodou a spolupodepsal se s tentokrát nechybující dramaturgií na nadprůměrném inscenačním výsledku, pod který, doufejme, už vinohradské divadlo nepůjde.
|
Král Jan |
|
Autor: Friedrich Dürrenmatt podle Shakespeara |
|
Překlad: Bohumil Černík |
|
Režie: Jiří Menzel |
|
Výprava: Karel Glogr |
|
Hudba: Joseph Haydn |
|
Dramaturgie: Alena Kožíková |
|
Premiéra: 30. října 2001 |
Také Filip II. v podání Václava Vydry klame tělem. Za huhňavě dobráckou dikcí se skrývá kalkulující panovnický mozek znalý svých možností. Výraznou postavou je Pandulfo, kardinál milánský, z něhož Vladimír Dlouhý učinil cynického pragmatika moci par excellence. Výstižným společným rysem jejich konání je naprostá bohorovnost, s níž se věnují své partii, v jejímž průběhu obětují tu tisíce vojáků, tu své příbuzné včetně dítěte, vše bez mrknutí oka.
Tím, kdo do hry vnáší lidské měřítko, je Bastard Filip, jehož Král Jan povýší na Sira Richarda Plantageneta. V inscenaci jej Svatopluk Skopal ztělesňuje jako schopného muže z lidu, který se coby obratný mírotvorce pokouší humanizovat nelítostný boj o moc. Klíčová postava hry je však i jejím úskalím. Víra v moudrost prostého lidu, z něhož levoboček vzešel a do jehož náruče se po své neúspěšné misi ve světě mocných vrací, už dnes působí zpozdile. Sám Dürrenmatt se snažil v závěru o korekci původní verze, pocit chtěného optimismu zůstal, byť Skopalův Bastard své finální poznání chvatně křikl takřka do portálu.
Daleko nosnější motiv, který inscenace náležitě nevytěžila, byl příběh Krále Jana a Bastarda, kdy první z nich vsadí vše na předvídavý úsudek toho druhého a svůj odhad zaplatí životem. Vztah dvou mužů spojených fatálně nepsanou dohodou odezněl toliko ve verbální rovině. Herecky dosti zkrátka přišly i vztahy méně dramatické, neboť režijní řešení akcentovalo autorský sarkasmus stylizací výstupů do podoby bezmála klaunských čísel - francouzský král přijímá zásadní rozhodnutí v nedůstojných podmínkách lázně nebo groteskní setkání kajícího se Krále Jana a papežského legáta shodně navlečených do nočních košil.
Odlidštěná směsice pohrdání a respektu, charakterizující vzájemné vztahy mezi reprezentanty moci, se v Menzelově pojetí ani nemohla psychologicky více projevit. A tak se Královna Eleonora v podání Jiřiny Jiráskové sice stihne moudře rozloučit se životem, stejně jako se zhrzená Blanka Kastilská Vendulky Křížové stačí pomstít Bastardovi, avšak jejich příběhy nejsou pro základní tón Menzelovy inscenace určující.
Nešetřete je, jako by zněl režijní pokyn hercům představujícím v této komedii o politice nadčasové typy cynických hráčů o moc. Ale ať už byl pokyn jakýkoliv, pokropil vinohradské herce živou vodou a spolupodepsal se s tentokrát nechybující dramaturgií na nadprůměrném inscenačním výsledku, pod který, doufejme, už vinohradské divadlo nepůjde.
 Václav Vydra (vlevo) coby Filip II. a Vladimír Dlouhý jako Pandulfo v inscenaci Král Jan. |
 Václav Vydra (vlevo) coby Filip II. a Viktor Preiss jako Jan Plantagenet, král anglický, v inscenaci Král Jan. |
