Svým hereckým postavám propůjčuje melodicky zabarvený hlas, eleganci gest i určité vnitřní tajemství.
S režiséry nad rolí diskutuje, na rozdíl od některých svých kolegů ji baví zkoušet. Teprve dokonale zvládnutá situace jí podle jejích slov umožňuje svobodně existovat na jevišti. Hraní ji i po mnoha letech u divadla stále baví.
"Snad je to tím, že hraní je smyslem mého života," říká půvabná a činorodá žena, jíž by její věk nikdo nehádal.
Kdyby ji kdysi kamarádka nepřihlásila ke zkouškám na pražskou DAMU, u nichž poté uspěla, asi by se věnovala studiu angličtiny, zajímala ji i medicína.
Obojí mohla studovat v Olomouci, kde prožila dětství a rané mládí. Rodačka z moravského Šternberka však vyrůstala v rodině nadšených ochotníků a divadelní prostředí jí vůbec nepřipadalo cizí.
Noblesní herečka, jejíž kariéru nikdy neprovázely skandály, začínala v pražském Divadle Za branou, od roku 1971 je věrná vinohradské divadelní scéně.
Žije filmem i divadlem
Oslovují ji zejména tragikomické role, v nichž často nachází i kousek sebe sama. K takovým patřila Líza z Obchodníka s deštěm či mimo vinohradskou scénu v nedávné době nastudovaná Marta z Kdo se bojí Virginie Woolfové.
Ráda vzpomíná na Markétku v Mistrovi a Markétce. V divadelní práci se ohlíží i mimo vinohradské jeviště. V poslední době si zahrála královnu Gertrudu v Hamletovi uváděném na Pražském hradě a vychutnává si i roli v konverzačce Chvilková slabost v Divadle Radka Brzobohatého.
Řadu uměleckých příležitostí jí nabídl film. Poprvé se objevila ve snímku slovenského režiséra Štefana Uhera Organ z roku 1964. Později ji diváci mohli vidět například v Balíkově psychologické sondě V každém pokoji žena. Ve Steklého snímku Hra o královnu byla sličnou uherskou princeznou a pozdější českou královnou Kunhutou.
Velkou charakterní roli jí přinesl Skalského film o Karlu Čapkovi Člověk proti zkáze z roku 1989, kde ztvárnila Olgu Scheinpflugovou. Zahrála si i řadu filmových maminek, naposledy v Ondříčkových Samotářích.
Vděčné role pro Maciuchovou mají i televizní tvůrci. Velkou popularitu, jež dodnes nevybledla, jí kromě inscenací a pohádek přinesly televizní seriály. V sedmdesátých a osmdesátých letech chyběla v málokterém z nich.
Kromě "lahůdkové" Olinky v Ženě za pultem se jako fešná železničářská dcerka objevila v Dynastii Nováků, hrála v Chalupářích, v seriálu Synové a dcery Jakuba skláře a naopak spíše záporná postava ji čekala v Nemocnici na kraji města a jejím pokračování.
Pro mnoho dětí zase zůstává Ančetem z Krkonošských pohádek. K televizním seriálům se letos vrátila jako středoškolská profesorka v Ulici uváděné televizí Nova. Sama ostatně donedávna vyučovala na pražské konzervatoři.
Půjčila svůj krásný hlas
Řadu let se věnuje filmovému dabingu, její zvonivý i sametový hlas a kultivovaný projev ji předurčil pro recitaci poezie a rovněž pro spolupráci s rozhlasem.
Letos Maciuchové posluchači již podruhé přiřkli první místo v anketě Českého rozhlasu Neviditelný herec.
Příznivkyně buddhismu a milovnice přírody 20 let stála po boku dalšího vynikajícího českého herce Jiřího Adamíry. "Vedli jsme spolu nenahraditelný druh dialogu," svěřila se v jednom z rozhovorů herečka.
S odchodem jejího životního druha před dvanácti lety ji možná smířil právě obdiv k buddhistickému učení.
"Mě laská povzbudivá představa, že duše ve smrti nezanikají, že jejich energie dále žije, odchází do jiného rozměru a potom se opět na tento svět vrací," vyznává se Maciuchová.
Děti jí osud nenadělil, o to více se herečka ráda vrací na rodnou Moravu, kde ji vítají její synovci a praneteře.
