Nevím, zda poznám, že už jsem trapný

  11:34aktualizováno  11:34
Barem divadla v Bráníku se rozléhá typický hlas pohádkového hastrmana. "Děvčátka, kdepak jste?" haleká na obsluhu nejslavnější představitel českých vodníků Josef Dvořák. Vypadá pořád stejně, jako v dobách, kdy býval jednou z nejznámějších tváří televizní obrazovky. Teď žije trochu jinak. Místo natáčení filmů a estrád kočuje se svou hereckou společností po českých a moravských městech.
Za pár dní vdáváte dceru. Jak to jako otec prožíváte?
Svatby, to je moje. Ona to prožívá. Nemůžu křičet: Neberte mi ji! Co kdyby mě poslechli a zůstala by na ocet?

Být tátou čtyř děvčat, což se povedlo vám, je pro mnohé chlapy úděsná představa. Kam jste si od dcer chodil odpočinout?
Já jsem před nimi neprchal. Jestli někteří mužský říkají, že si od ženských musí odpočinout, tak si našli slušnou výmluvu. Samozřejmě, že jsem si potřeboval poklábosit o fotbale a hokeji. To s holkama moc nešlo. Takže jsem doufal, že někdy přivedou domů nějaké chlapíky, kteří mi to vynahradí. Teď už to tak je. S jejich mužskými si můžu povídat. Ale v podstatě jsem byl vždycky rád, že mám holky. Je s nimi sranda, jsou chytré.

Jste trojnásobný děda. Máte v rodině konečně kluky?
Dcera Monika má Lukáška. Další dcera, Markéta, kterou jsem vyženil, a proto jí říkám válečná kořist, Dominika a Benjamina. Jednou jsem se spletl, a dokonce při nějakém televizním natáčení prohlásil, že máme čtyři vnuky. Má žena Jája vstoupila do vysílání a zeptala se mě, čí je ten čtvrtý.

Přiznám se, že mě docela překvapil i počet vašich manželství. Čtyřikrát jako vy, to se zrovna každý nežení... To jste takový svůdník?
Někdo nemá žádnou manželku, někdo má jednu, někdo jich má víc. Já vím, že lidé rádi čtou o tom, kolik má kdo ženských. Mě to u ostatních vůbec nezajímá. Dokonce ani u svých kamarádů nevím, kolik je jim let, kdy se ženili, kolik měli manželek, dětí... Není na tom nic neobvyklého. To se přece stává leckomu.

No, čtyřikrát to stihne málokdo...
Jenže pokud se to týká herce, lidi si říkají, že snad manželky bil nebo ty bily jeho. Nebylo to tak. Prostě se to takhle stalo.

Hádky v Semaforu přebolely

Před dvanácti lety jste založil divadelní společnost, se kterou kočujete po českých a moravských městech. Vy jste teď vlastně herec-podnikatel se svou firmou. Kolik lidí je na vás závislých?
Asi patnáct. Ale všechny jsem předem upozornil, že na mně nemohou být úplně finančně závislí. Každý se musí starat sám o sebe. Naše divadlo je pro každého jen menším zdrojem peněz. Hlavně je důvodem k bytí. Víme, že se spolu scházíme, protože chceme dělat divadlo stejným způsobem. Taková partička je pro komedianta nepostradatelná.

Byl jste u jejího vzniku vůdčí osobou?
Bohužel.

Proč bohužel?
Tehdy nebyl nikdo jiný, kdo by se těch řídítek chopil. Přemluvil jsem manželku, aby nechala místa produkční a začala pracovat pro nás. Nepovažuju to za zoufalé období, ale ani za příliš šťastné. V devadesátých letech byla spousta hereckých souborů v podobné situaci jako my. Věděli jsme, že chceme hrát dál pohromadě, dělat divadlo podle svých představ, ale ani jeden z nás na tom nebyl finančně tak, aby to mohl nějakým způsobem zaštítit. Nakonec se to povedlo i nepovedlo. Fungujeme dvanáctou sezonu, aniž bychom od státu nebo města dostali jakoukoli finanční, neříkám injekci, protože by stačila tabletka. Chyba byla, že jsme si nezajistili vlastní divadlo. Včas jsem se nedokázal s žádným spojit. Tak daleko tehdy můj rozhled nesahal.

Ze Semaforu jste odešel po neshodách s Jiřím Suchým. Je pravda, že tři skupiny, které v Semaforu byly - Suchého, Šimkova a vaše - se nedokázaly domluvit?
Kdyby tam ty tři skupiny zůstaly pohromadě, Semafor by se lépe ubránil diváckému odlivu. V první polovině roku devadesát bylo nevídané, kolik diváků odešlo. Semaforu i jiným divadlům. Ale bylo to pochopitelné. Většina komedií šťourala. Lidé v nich za minulého režimu hledali mezi slovíčky, v podtextu. Najednou se všechno dozvěděli z novin, z televize, z rádií. V té době neviděli důvod, proč do divadel chodit.

Když se teď potkáte s Jiřím Suchým, mluvíte spolu?
Samozřejmě. Chováme se k sobě jako lidé, kteří spolu strávili léta v jednom divadle. Ale nikdy jsme nebyli jedna krevní skupina, jedno tělo - jedna duše. Já ho obdivuju, že neustále láká lidi do divadla a vymýšlí pro ně. Tak kvalitní autor by už mohl jen sedět doma u lahve šampaňského, a ne se harcovat do divadla a zpátky. Ale on to potřebuje.

Líčíte vaše vztahy dost idylicky ve srovnání s tím, co se dělo v době vašeho rozchodu. Když vám Jiří Suchý oznámil, že vy i Miloslav Šimek máte ze Semaforu odejít, pohádali jste se prý na jedné ze schůzí tak, že jste si začali vykat. Je to pravda?
No, to je pryč... Jako byste po letech vzpomínala, jak na vás něco vybaflo ze tmy. Když jste na leknutí nepřipravená, reakce jsou obranné, automatické, přehnané. Už to dávno přebolelo. Všechno časem vyprchá. A netrvalo to zase tak dlouho.

Nezlobte se, ale nehrál ve vašich neshodách roli také fakt, že zatímco Jiří Suchý měl za minulého režimu problémy, vy jste šel z jedné televizní inscenace a zábavného pořadu do druhého?
A za to můžu já?

To ne, ale když...
Heleďte, rozhovory na tohle téma vůbec neposkytuju. Bojím se, že jakmile to budu číst, požádám vás, abychom to vyndali pryč. Není potřeba obracet se dvanáct let zpátky. Ten důvod nebyl v tom, jestli pan Suchý mohl, nebo nemohl dělat v televizi. Vím, že se říká, že já jsem byl režimem protežován. Přál bych vám, abyste si pročetla schvalovačky našich představení - a kolik jich bylo zakázáno. Jestliže se takhle bolševik choval ke svým vyvoleným, tak to je tedy pěkně otravoval.

S kterými představeními jste měli problémy? Řekněte mi, prosím, příklad.
Představení S pydlou v zádech nám dvakrát zakázali a pak stáhli během prvního provozu. Hru Taneční hodiny nám schvalovali pětkrát. Nechci o těchto věcech mluvit. Nechci, aby to vypadalo, že si stěžuju. V bývalém režimu byli jiní lidé, kteří mají morální právo vzpomínat, co nemohli. Dostali opravdu zabrat a trpěli. Jejich křivdy se neodčinily nebo jen malinko. Já jsem na tom nebyl tak špatně. Nemám si na co stěžovat, a proto mi přijde nefér vůbec se do hodnocení té doby a vzpomínání pouštět.

Herec těžko zjistí, že už se podbízí

Dobře, tak se vraťme do současnosti. Kolikrát do měsíce teď se svým divadlem vyjíždíte mimo Prahu?
Tak desetkrát, dvanáctkrát za měsíc. Je to maximum, co se dá... Někdy jedeme na týden na Moravu, jindy se hned po představení vracíme do Prahy. Tady hrajeme pravidelně v divadlech U hasičů, v Braníku a v Kulturním domě v Ládví. Po devadesátém roce se dalo hrát v městských divadlech. Teď nás do nich nepustí. V takových místech bychom hráli rádi. Jsem přesvědčen, že by bylo vyprodáno. Divadla by tudíž také měla svůj zisk. Ale je nemyslitelné, že by partička, jako je ta naše, hrála třeba v Městském divadle v Karlových Varech, v Ústí nebo v Ostravě. Přitom takové zájezdové skupiny, jako máme my, si vytvořila řada známých herců.

Konkurenční boj?
Pro městská divadla jsme šmíra. Svůj repertoár považují za výsostně umělecký a nechtějí si ho nechat ohrozit. Kdyby šlo o soukromá divadla, vůbec bych o tom nemluvil. Ale tahle hrají za peníze daňových poplatníků, tedy nás všech... Nám zbývá hrát v různých kulturních zařízeních. Nebo nekulturních.

Myslíte třeba vesnické hospody? Mluvíte jako z doby národního obrození...
No, někde to hodně připomíná Tyla. Třeba jsme přijeli do města a lidé nám říkali, že tam žádné divadlo není. Zjistili jsme, že pořadatel, který koupil naše představení, připravil jeviště čtyři krát dva metry v místním hotelu. Tady se nám vůbec nevejdou kulisy, vysvětlovali jsme mu. Ale hrát se musí! říkal zoufale. Měl totiž vyprodáno. Nakonec jsme hráli bez kulis. Byla to dost hrůza.

Máte zapotřebí takové harcování? Tak známý herec... Vždyť byste klidně mohl odpočívat a občas natočit něco pro televizi.
Já taky nevím, proč to dělám. To je ta zapeklitá otázka, kdy toho má člověk nechat. Je to, jako když prodáváte auto. Je už dostatečně ojeté? Nevím, kdy je ta chvíle. Člověk sám na sobě nepozná, že už není to, co býval.

Diváci to poznají, ne? Přestanou se smát, podruhé potřetí nepřijdou. A vy, pokud vím, míváte vyprodáno, kde se objevíte.
Lidi v sále rozpoznají, jestli se tomu chtějí smát, nebo ne. Ale taky může jít o to, že vám klesá laťka a začnete se podbízet. Herec to sám těžko zjistí. Těch, kteří vám to řeknou, je strašně málo. Třeba se už taky nacházejí v podobné situaci. Kdysi jsem byl rozhodnutý, že poznám ten moment, kdy začnu být trapný a skončím. Teď, když ta doba možná přichází, si vůbec nejsem jistý. A svádím to na to, že mám opotřebovaný pozorovací talent.

Tenis s prezidentem? Proč ne

Co budete dělat, pokud skutečně skončíte?
Chtěl bych hrát tenis, jezdit na kole, chodit za strejcema do hospody na Syrovandě... Ale pořád si říkám, že ta chvíle ještě nepřišla. Jestli v něčem lituju, že nejsem mladší, tak jedině kvůli tenisu. Před třemi roky mě spolkl jak velryba Jonáše.

Jak často ho hrajete?
Několikrát do týdne. Mám na to partu kamarádů. Kromě toho jezdíme s Amforou po turnajích po celé republice. Když se prokeclo, jak mě tenis baví, moje žena přijímá jednu nabídku na tenisové utkání za druhou. Už říkala: Vyber si, co chceš vlastně dělat, protože na jednu divadelní nabídku přicházejí čtyři tenisové.

To se bohatí podnikatelé chtějí blýsknout před kamarády, že hrají tenis s Pepou Dvořákem?
Taky. Každý víkend se po republice pořádá spousta různých turnajů.

S panem prezidentem jste si ještě nezahrál?
Ne. Ale kdyby po tom prahl, jsem k dispozici.

Z rozhovorů, které jste v posledních letech dělal, jsem měla pocit, jako byste veškerý čas trávil na chalupě v Českém ráji. Tu máte jako zálohu na dobu, až vás přestane bavit divadlo i tenis?
Před dvaceti lety si rodina vzala do hlavy, že žít v Praze je totálně nezdravé, a proto bychom měli mít venku nějakou nemovitost. Mimo jiné jsme zajeli i do nádherného místa v cípu Českého ráje k Sobotce. Tam jsem na hrázi potkal pána a zeptal se ho, jestli o něčem neví. Po čase mi odpověděl a zavedl nás k té chaloupce.

To musel být pro pána zážitek potkat na hrázi hastrmana Dvořáka...
No, tehdy už jsem byl známý vodník. Kolem naší chalupy vede stezka, po které proudí davy lidí. Zpočátku jsem myslel, že to nevydržím. Že nezvládnu odpovídat pořád na ty samé otázky, kolik mám utopených dušiček. Ale jde to. A nakonec je to milé. Ty herecké nářky, že nemáme soukromí, jsou nesmyslné. Vždyť děláme všechno pro to, abychom soukromí neměli. Ale turisti neturisti, když jsem chalupu viděl, o ničem jsem nepřemýšlel. Je to jedno z nejkrásnějších míst, jaké znám. Opravdu takové, kde bych jednou mohl zakotvit. Ale nemusí to tak být. Klidně si představím, že bych chalupu jednou prodal a třeba nějaký čas cestoval po světě. Nejsem pevně ukotvený na jednom místě, i když jsem si to vždycky myslel. A vůbec po tom netoužím.

Souvisí s tím i to, že se v posledních letech tak málo objevujete ve filmech a v televizi? Nebo nemáte nabídky?
Pár nabídek se objevilo. Filmových i televizních. Jenže já postavil na první místo divadlo, a tak jsem je musel z časových důvodů odmítnout. Asi jsem si tím zkomplikoval život. Možná si ti, kteří rozhodují, komu dát roli, říkají: Ten pořád nemá čas. Byl téměř zázrak, že jsem s panem režisérem Dudkem natočil film Hřbitov pro cizince. Trval na tom, že roli dostanu já. Produkce mi dvakrát oznámila, že za časových podmínek, které nabízím, to není možné. Dudek vždycky jejich rozhodnutí zrušil a žádal, ať najdeme řešení. Jsem mu za to dodnes vděčný. Plány jsme sladili a natočili nádherný biograf.

Nebyla to vaše jediná smutná role?
Jediná tragikomická postava. Vždycky jsem po takové toužil. Bláhově jsem si myslel, že od toho momentu přijdou další. Nestalo se. Asi už zůstane jediná. Vlasta Burian taky celý život chtěl hrát tragickou postavu a nikdy se mu to nepodařilo.

Není žádná na obzoru? Ostatně, na čem teď pracujete?
Ve spolupráci s režisérem Františkem Filipem zkoušíme nové představení podle úžasného Klicperova Hadriána z Římsů. Už se těším, jak s ním vyjedu a budu hrát a hrát...

Josef Dvořák
Jeden z nejpopulárnějších českých komiků se narodil 25. dubna 1942 v Horní Cerekvi. Vyučil se automechanikem, ale ve třiadvaceti začal hrát v Kladivadle v Ústí nad Labem. V roce 1972 se dostal do Semaforu, kde byl až do roku 1990 jednou z nejvýraznějších postav. Ve své největší slávě, v sedmdesátých a osmdesátých letech, zářil v televizních inscenacích, seriálech a zábavných pořadech - natočil jich bezmála devět set. V divadle i televizi se proslavil rolemi vodníků, těch bylo přes dvacet. Legendární se staly večerníčky Maxipes Fík a Králíci z klobouku, které namluvil. Za Maxipsa Fíka dostal deset platinových desek. V roce 1990 odešel ze Semaforu. Založil si vlastní kočovnou divadelní společnost spolu s partou kolegů a manželkou, která dělá produkční. Hrají především klasické kusy, které sám autorsky upravuje. Loni dokončil pokračování seriálu Nemocnice na kraji města, kde si s Ivou Janžurovou znovu zahráli manžele Pěnkavovy. Je počtvrté ženatý, jednu z manželek si vzal dvakrát. Má čtyři dcery - tři vlastní, jednu vyženěnou - a tři vnuky.

JOSEF DVOŘÁK. Populární český komik hrál v Semaforu, proslavily ho role vodníků, legendární se staly večerníčky Maxipes Fík a Králíci z klobouku, které namluvil.

  • Nejčtenější

Ondřej Vetchý posílí Cimrmany, ač ho po škole nejprve jako herce zapudili

Do své 52. sezony vstoupilo Divadlo Járy Cimrmana po smutném létě, kdy brzy po sobě odešly jeho dvě výrazné tváře. I...

PRVNÍ DOJMY: Křepčení na hrobě, nebo pocta? StarDance začala Gottem

Muselo to být ošemetné rozhodování. Totiž jestli první díl StarDance, který náhodou vyšel na den státního smutku,...

Vivat Vlasta! Do „života čtvrtého“ vyprovodil Chramostovou dlouhý potlesk

Státní hymna a dlouhotrvající potlesk v zaplněném Národním divadle vyprovodily zesnulou herečku Vlastu Chramostovou....

Zemřel herec Robert Foster. Proslavil se Tarantinovou Jackie Brownovou

V kalifornském Los Angeles v pátek zemřel americký herec Robert Foster, nominovaný v roce 1997 na Oscara v kategorii...

RECENZE: Eurokriminálka Princip slasti. Cestopis zabírá líp než vražda

Části ženských těl poházené po třech městech mají účel i efekt. Horší je, že vyšetřovatelé z daných zemí se v...

Premium

Havel byl z jiného těsta, vzpomíná v rozhovoru exprezident Klaus

Jeden z hlavních aktérů polistopadového vývoje Václav Klaus starší hovořil pro LN o nepochopení kuponové privatizace i...

Premium

Sex je snadno dostupný, ale nevěra ještě není důvod k rozchodu

Tolerance je podle něj jen povýšenecký postoj k druhému a vytváří korupční prostředí, proto do partnerských ani jiných...

Premium

K jídlu suchý chleba, místo chráničů molitan. Zpověď Pastrňákovy mámy

Příběh jak z hollywoodského filmu. Marcela Ziembová je máma hokejové hvězdy světového formátu Davida Pastrňáka, kterému...

  • Další z rubriky

Ondřej Vetchý posílí Cimrmany, ač ho po škole nejprve jako herce zapudili

Do své 52. sezony vstoupilo Divadlo Járy Cimrmana po smutném létě, kdy brzy po sobě odešly jeho dvě výrazné tváře. I...

Jako Lazarus. Už o víkendu vstane v Komedii David Bowie z mrtvých

V lednu uplynou čtyři roky od smrti Davida Bowieho. Čtyři roky taktéž uplynou od uvedení muzikálu Lazarus, který je...

Vivat Vlasta! Do „života čtvrtého“ vyprovodil Chramostovou dlouhý potlesk

Státní hymna a dlouhotrvající potlesk v zaplněném Národním divadle vyprovodily zesnulou herečku Vlastu Chramostovou....

RECENZE: Skvělý Vančura, čirá hravost. Putinovy agenty však forma přemohla

Kdo se do pražského prostoru Jatka78 chystá na jarní reprízu Putinových agentů, nechť dál nečte. O nejnovějším počinu...

Najdete na iDNES.cz