Soubor Baletu Národního divadla v Praze komedii nastudoval v pozměněném obsazení, takže diváci se tentokrát setkají s Jiřím Pokorným nebo Alexandrem Katsapovem v roli prvního kabaretiéra, Jiřím Jelínkem či Filipem Veverkou jako druhým kabaretiérem a Terezou Podařilovou v alternaci se Zuzanou Pokornou coby půvabnou sólistkou taneční skupiny (alias Sugar).
Autorem hudby inspirované jazzem i originálními filmovými melodiemi je Petr Malásek, píseň na text Václava Kopty zpívá Hana Hegerová.
Režisér Vlastimil Harapes a choreograf Libor Vaculík se nechali volně inspirovat slavným americkým filmem Billyho Wildera Někdo to rád horké. Na rozdíl od předlohy však přeseli děj z prostředí dívčí kapely do tanečních sálů a pódií.
Představení vzniklo v roce 1994 a v následujících sezonách se dočkalo mnoha repríz. Nyní se vrací na scénu a diváci mají znovu příležitost nechat se unášet příběhem plným humoru, překvapivých gagů a pohybového šarmu.
Někdo to rád… | |
Hudba | Petr Malásek |
Libreto | Vlastimil Harapes, Libor Vaculík |
Režie | Vlastimil Harapes |
Choreografie | Libor Vaculík |
Scéna | Jiří Sternwald |
Kostýmy | Ľudmila Várossová |
Osoby a obsazení | |
1. kabaretiér | Jiří Pokorný / Alexander Katsapov |
2. kabaretiér | Jiří Jelínek / Filip Veverka |
Sólistka skupiny | Tereza Podařilová / Zuzana Pokorná |
Milionář | Luboš Hajn |
Majitelka skupiny | Michaela Černá / Marie Hybešová |
Premiéra | 8. března 2001, Stavovské divadlo, Praha |
Dobrý baletní bulvár se vrací
(recenze Romana Vaška, redaktora Divadelních novin)
Balet Národního divadla se v posledních sezonách snaží vedle premiér nalákat diváky i na starší, „oprášené“ inscenace. Loni se takto vrátil k Spící krasavici - šalamounsky přejmenované na Šípkovou Růženku - či k Malému panu Friedemannovi a Psycho. Zatím posledním obnoveným titulem je komediální balet Někdo to rád...
I tahle inscenace tak zapadá do čitelné dramaturgické linie baletu první domácí scény devadesátých let. Jejím znakem je volba divácky atraktivních titulů: často kontroverzních a ve zpracování cíleně skandálních životních příběhů (Čajkovskij, Isadora Duncan). S tím souzní i obliba scénické okázalosti, efektu. Soubor se tak mnohdy dostával až na vrtkavou hranu kýče, kterou nejznatelněji překročil v kostýmované baletní féerii Mauglí. Na druhou stranu se většinou dařilo díky Liboru Vaculíkovi udržet kvalitní úroveň choreografie; přínosem bylo zahájení spolupráce s Jozefem Bednárikem, jenž zanechal svůj specifický režijní otisk na celkem čtyřech pracích pro balet Národního divadla.
Na motivy slavného filmu Někdo to rád horké vytvořili Vlastimil Harapes a Libor Vaculík libreto, v němž příběh přizpůsobili řeči baletu. Hrdiny jsou dva kabaretní tanečníci, kteří se nechají angažovat do renomované dívčí taneční skupiny. Vznikl unikátní baletní žánr, v němž se mísí trocha gangsterky, estrády či decentní travesti podívané. Pro neskrývaný cíl - tedy pošimrat divákovu bránici - je uděláno maximum. Jako každá crazy-komedie, má i tato pořádně odpíchnuté tempo, hnané už v Maláskově reprodukované hudbě. Malásek nezapře jazzového muzikanta, v kompozici však vtipně pracuje i s parafrázemi na známé hudební motivy (Smetanovo Věrné milování). Vaculíkova choreografie zahrnuje pestrou škálu od stepu přes parodii klasického baletního tréninku po efektně vystavěná show-čísla. K nejzajímavějším pasážím patří společné výstupy kabaretiérů. Vaculík sytí tanec humorem, vymýšlí gagy, pohybově vystavěné situace mají pointu. Samozřejmě, travesti-role k tomu dávají široký prostor, ať už jde o rychlé převleky či nedokončený pánský (nebo dámský?) striptýz.
Obsazení nedoznalo v obnovené premiéře mnoho změn. V hlavních rolích byl nováčkem pouze Jiří Jelínek jako druhý kabaretiér. Na premiéře se mu ještě nepodařilo uvolněně vniknout do role a do vysokého tanečního tempa. Roli prvního kabaretiéra má zažitější Jiří Pokorný, jenž si pohrává s ženským převlekem, až chvílemi svému ženskému zevnějšku zcela propadá. Trojici doplňuje jako sólistka taneční skupiny Tereza Podařilová. V jejím pojetí je to upřímná postavička s mnoha sympatickými chybami - žádný nedostižný sexuální symbol. Zvláštní pozornost si zaslouží dvě do detailů „udělané“ figury v podání zralých sólistů - opravdová dáma s temperamentem v krvi, Nelly Danko jako majitelka taneční skupiny, a postarší milionář, proměněný v neodolatelně třeštícího mladíka, jakého vytváří Luboš Hajn.
S baletem Někdo to rád... se vrací atraktivní titul, který má šanci přilákat do divadla i nebaletní publikum. Přes pochybnosti o správnosti takto směřované dramaturgie pražské baletní scény je třeba vidět „řemeslné“ kvality inscenace. A navíc, kdy si zase tanečníci z Národního dopřejí takový flám s lehkonohou múzou?