RECENZE: Skanzen, či nadčasovost? Furianti Pavelka s Matáskem zvládnou oboje

I téma role a síly ženy v dnešní společnosti otevírá aktuální inscenace velké české klasiky Naši furianti. Stroupežnického stěžejní dílo uvedlo ve čtvrteční premiéře pražské Národní divadlo v režii Martina Františáka. Kompaktní představení s Martinou Preissovou, Ondřejem Pavelkou či Davidem Matáskem potěší silou hereckého souboru i široce přístupným zpracováním.

Když se herci a tvůrci chystají divákům představit novou inscenaci nějaké zaprášené klasiky, kterou velká část národa zná spíš jen jako titul z dějin literatury, padají vždy slova o nadčasovosti, kterou se tomu kterému klasikovi povedlo do svého díla vizionářsky vložit.

Naši furianti Ladislava Stroupežnického mají místo v historii české tvorby jisté už jen proto, že je to naše první skutečně realistická hra. Její uvedení na půdě Národního divadla způsobilo v roce 1887 poprask pro použitou hrubou mluvu vesnického lidu a autentické vykreslení jeho charakteru. Zda je ale stěžejní dílo tohoto životního rozervance (Mimochodem, kdy se konečně někdo odváží umělecky zpracovat pohnutý Stroupežnického osud?) něčím víc, než je nabalzamovanou klasikou vhodnou do vitríny, se ovšem dá vést dlouhá diskuze.

V porovnání s vrcholnými díly českého divadelního realismu (především Maryša bratří Mrštíků) totiž Naši furianti místy vyznívají přeci jen trochu naivně a nabízí se otázka, zda by jim při vší úctě v té vitríně nebylo přeci jen lépe.

Válka i nekompetentnost radních. Vše obsahují Naši furianti, míní Preissová

Aktuálního nastudování v Národním divadle, které přichází devatenáct let od premiéry předchozí inscenace J. A. Pitínského, se chopil režisér Martin Františák. Tedy tvůrce, který se svými inscenacemi českého vesnického dramatu (Její pastorkyňa a Konec masopustu v Divadle na Vinohradech, ale třeba i aktuální Je třeba zabít Sekala tamtéž) již dávno etabloval jako odborník na toto téma.

A Františák si je úskalí a slabin Stroupežnického díla dobře vědom. Nikterak přitom neaktualizuje, nechává diváka zcela podle očekávání zahltit reáliemi jihočeské vesnice předminulého století. Dobová mluva, dobová hudba, práskání bičem... Jeviště Národního divadla pokrývá dřevěná podlaha, která slouží jako náves, hospoda i starostova světnice.

Pavel si dal s Van der Bellenem pivo a tatarák, pak vyrazil na Furianty

Františák však hercům nebrání v lehké nadsázce. Ta jemně shazuje některé vypjaté chvíle, nad kterými by přitom mohl dnešní divák jen pobaveně cuknout koutkem úst.

Patří k nim třeba hned úvodní scéna, kde se vysloužilec Bláha (Radúz Mácha) a švec Habršperk (Ondřej Malý) trumfují, kdo jak velký kout světa procestoval. A nebo manželské pošťuchování mezi Šumbalovými (Lucie Polišenská a Filip Kaňkovský). Režiséru Františákovi a dramaturgyni Janě Sloukové se zde tak povedlo skvěle zdůraznit satirický potenciál původního textu.

Herecké výkony vůbec pomáhají držet příběh o volbě honického ponocného pěkně pohromadě. Ze souboru je cítit soudržnost i láska pro tak klasickou látku. I díky tomu vynikne patrně další, největší přednost Stroupežnického textu: práce s jazykem a cit pro košaté zachycení dobové vesnické mluvy. To je v podání souboru Činohry Národního divadla doslova radost poslouchat.

Prezidenti v Národním: Zeman a Klaus nepřišli nikdy, Zápotocký na vlastní hru

Z hereckých výkonů vyniká zejména Ondřej Pavelka v úloze prvního radního Buška, onoho ústředního furianta podává halasně a skutečně s chutí. Skvěle se tak doplňuje s nabubřelou odměřeností starosty ve zpracování Davida Matáska.

Do černobíle napsané role bázlivého krejčího Fialy se důsledně opřel Igor Orozovič. Poprvé od Kytice se pak většího prostoru (s výjimkou online projektu Očitý svědek) dostalo Františku Němcovi v roli starého Dubského; jeho vyprávění o cestě se dvěma císaři naslouchalo publikum čtvrteční premiéry se zatajeným dechem.

Naši furianti

80 %

Národní divadlo

premiéra 2. března 2023

Režie: Martin Františák

Hrají: David Matásek, Ondřej Pavelka, Martina Preissová, Radúz Mácha, Ondřej Malý, Pavla Beretová, Marie Poulová, Šimon Krupa, František Němec, Taťjana Medvecká, Igor Orozovič, Magdaléna Borová, Eliška Friedrichová, Lucie Polišenská, Filip Kaňkovský, Csongor Kassai, Marek Daniel, Vladislav Beneš, Matyáš Řezníček, Pavel Tesař / Martin Veliký, Josef Bánovec

Zmíněná nadsázka naopak bohužel trochu chybí momentu, kdy se starostův syn Václav (Šimon Krupa) vzepře otcově zatvrzelosti a hodlá se nechat naverbovat. Zde více než dvouhodinové představení náhle ztrácí dech. Celá tato dějová linka vyznívá do ztracena.

Síla ženy

Volba ponocného, dva znesvářené tábory, paniku šířící anonymní zpráva, zabedněnost všech „našich furiantů“. To vše jsou motivy, kde by se dala vysledovat či očekávat ona zaklínaná nadčasovost Stroupežnického díla.

Více než tyto ale ve Františákově inscenaci vynikne jiná rovina, konkrétně v postavě starostovy ženy Marie (Martina Preissová): ženská síla, temperament a schopnost vyřešit situaci bez okolků, zatímco mužští radní chodí okolo horké kaše. To podává zprávu o dnešní době a vypovídá o nadčasovosti Našich furiantů přece jen o něco více než prve zmíněné přednosti, které lze s trochu snahy najít snad v každém klasickém díle.

I proto tedy nabídnou Františákovi Naši furianti v Národním divadle něco víc, než jen výlet do muzea českého divadla. Kdo by ale právě takový výlet - i třeba z edukativních důvodů - od naší první scény vyžadoval (a není na tom nic špatného), bude taktéž spokojen.

Čeká ho živé a kompaktní divadlo, které pro dobrou režii, lásku k tématu a souhru celého tvůrčího týmu vykouzlí úsměv na tváři.