RECENZE: Havelkovo Tajemství by mohlo mít půvab. Ale bez pimprlat

V sezoně zahrnující 200. výročí narození Bedřicha Smetany uvedlo pražské Národní divadlo jen jedinou novou inscenaci jeho opery. Tajemství v režii Ondřeje Havelky reputaci první scény zachránilo jen částečně.

Když si člověk otevře web Opery Národního divadla, najde od Smetany kromě Tajemství jen Prodanou nevěstu, Dalibora a Libuši… Dalibor se mezitím už nehraje, Libuše se z podstaty věci dává výjimečně, Prodaná nevěsta asi leckoho odradí režií Alice Nellis (notabene po odvysílání v televizi) a i nové Tajemství se odehraje pouze v několika reprízách koncem této a začátkem příští sezony, a pak až třikrát napřesrok v květnu.

Jakoby vedení Opery Národního divadla vzkazovalo, že Smetana je pro ně neživotný. Dovolím si poznamenat, že pro mne byla neživotná většina operních produkcí z cyklu Musica non grata, jejž první scéna před časem prezentovala jako zásadní projekt.

Jak moc je Smetanova hudba životná, ve svém vstupním textu v tištěném programu zdůrazňuje i režisér Tajemství Ondřej Havelka. Jeho záměr pojmout tragikomický příběh o znepřátelených konšelích Kalinovi a Malinovi a záhadném pokladu pod Bezdězem jako jakési úmyslně naivní divadlo ve stylu 19. století, či snad divadlo na divadle, ovšem vykazuje jisté slabiny.

Předně libreto Elišky Krásnohorské není tak slabé, že by jeho autorka „zasloužila“ – jak tvrdí Havelka. Napětí mezi komickým a vážným elementem by mohlo být vnímáno spíš jako přednost Tajemství. Ostatně inscenovat by se snad měla hudba, ne libreto, zvlášť když je dle režiséra naivní…

Atraktivní výprava

Návrat k realistické výpravě je rozhodně plus, obraz Bezdězu na kopci, pod ním sotva dostavěný Kalinův dům, hospoda, věž, k tomu malebné kostýmy – inu pěkné, něco takového už člověk na jevištích, zachvácených aktualizacemi, či nicneříkající minimalistickou prázdnotou, dlouho neviděl… Je to rozhodně atraktivnější scéna než v minulé inscenaci z roku 2006.

Problém spočívá v samotné představě jakéhosi napodobení divadla 19. století. Co se tím přesně myslí? Něco jako rekonstrukce barokních oper? To je ovšem jiný svět, v němž historicky poučený přístup může ve výsledku zapůsobit jako svého druhu estetický celek, ovšem i zde až po pečlivé přípravě a studiu.

Z hlediště ale rozhodně nevzniká pocit, že by člověk sledoval v každém taktu důsledně stylizovanou koncepci či snad nějakou rekonstrukci. A je vůbec otázka, jestli má smysl snažit se o vzkříšení inscenačních postupů z 19. století a udělat z nich umělecký záměr.

Každopádně názorně strojená stylizovaná gesta jsou ještě únosná, někdy i vhodná u sboru, zato u sólistů působí většinou směšně, povrchně, nahodile. Nejhůř při premiéře dopadly postavy Vítka a Blaženky, zamilovaného párku ze znepřátelených rodin. Stala se z nich v podstatě hýbající se pimprlata.

Pro někoho je to možná zábavně shazující. Na mne osobně při poslechu hudby, která oba provází, ale i při četbě slov, která jim přidělila Krásnohorská, působí naopak jako skoro nejvážnější, v nejlepším slova smyslu nejpatetičtější figury z celé opery, vybavené skvostnou milostnou lyrikou… Takže toto pojetí na jevišti vnímám jako nudné zploštění.

Bedřich Smetana: Tajemství

65 %

Národní divadlo Praha, premiéra 24. května 2024

Princip divadla na divadle, který by Havelkovu koncepci snad mohl ospravedlnit, a který je naznačen „přípravami“ během předehry, se navíc rozpouští během několika chvil a dává o sobě vědět už jen nahodilými vsuvkami, jako je zdržení děje kvůli nedorozumění s nápovědou. Nejtrapnější pak je rádoby herecký výstup během přestavby mezi druhým a třetím dějstvím, kdy se jedna z postav, zpěvák Skřivánek, snaží před oponou toporně obveselit publikum.

Urputné přehrávání

Někteří sólisté se očividně snažili režisérovi vyhovět a přehrávali přímo urputně, jiní jakoby se naopak jeho záměru snažili spíš vyhnout – a ti působili nejpřesvědčivěji. Z nich hlavně basista František Zahradníček jako konšel Malina, jenž nepostrádal jevištní autoritu. Případně i basista Jan Martiník jako vysloužilý voják Bonifác, i když v jeho případě by to chtělo výrazově tvárnější, pěvecky „herečtější“ podání, než jaké předvedl svým měkkým lyrickým hlasem.

Za vokálně relativně nejlepší výkon premiéry (odhlédnuto od jevištní stylizace) lze považovat spolehlivého tenoristu Aleše Brisceina jako Vítka. Jeho tenor zní stále jasně, nosně a směrem dopředu, i když je v něm cítit jakési rušivé napětí na úkor lehkosti.

Naopak tenoristovi Martinu Šrejmovi v roli Skřivánka jas a nosnost v hlase chybí a zvuk se ztrácí kdesi na jevišti. I z takové menší role by se mělo hodně vytěžit, ale musí být pěvecko-deklamačně vypracovaná, což se v tomto hudebním nastudování nedá říct ani o Skřivánkovi, ani o Mistru zednickém, kterého odzpíval Jiří Hájek.

Adam Plachetka konšela Kalinu poctivě potápí v hereckém přehrávání až do úplně prázdné loutky bez vlastností, bez emocí, zpívá ho co nejvíc nahlas a od začátku do konce pořád stejně, bez skutečné interpretace. Pro srovnání si lze vyhledat z minulosti třeba podání Zdeňka Otavy či Jindřicha Jindráka, a udělat si tak představu, co je to kombinace citově podbarvené zpěvnosti a odstíněné deklamace.

Panna Róza mezzosopranistky Jany Kurucové vypadá v této inscenaci spíš jako divoká sestra Blaženky. Ale v ději je přece o dvacet let starší, je to Blaženčina teta, s nějakou životní zkušeností, to by přece mělo být odlišeno, vzhledem i chováním. Part včetně slavné árie „Tak plane láska pravá“ zazpívala slušně, i když nijak zvlášť osobitě co do témbru, který měly kdysi Štěpánka Štěpánová či Marta Krásová.

Blaženku zpívala Jana Sibera, původně koloraturní sopranistka, které pro tento lyrický repertoár chybí skutečné předpoklady, bylo to matné, nevýrazné zpívání bez lyrického lesku, jaký v hlasu mívala třeba Helena Tattermuschová.

Orchestr pod taktovkou Roberta Jindry hrál při premiéře technicky dobře, což by snad u prvního operního orchestru měla být samozřejmost. Interpretace nicméně působila jakoby příliš rovně, věcně, bez větších gradací a kontrastů.

Štěstí v neštěstí této inscenace je, že Ondřej Havelka není režijní exhibicionista jako mnozí jiní a inscenace má díky němu a scénografovi Martinu Černému solidní základ. Stačilo by tedy vypustit některé triviality a zbavit herectví nejsměšnějších gest, zkrátka oněch „pimprlat“. Mohla by to pak být půvabná repertoárová produkce.