Základní otázka, totiž proč, o čem a pro koho se vlastně hraje, zůstává nezodpovězena. Hrabalovy osudy by jistě vydaly na seriál, skladatel a současně autor libreta Miloš Orson Štědroň se je pokusil vměstnat do díla trvajícího něco přes hodinu. Hrabala obklopil osudovými ženami – matkou, manželkou a víceznačnou Múzou a libreto sestavil z útržků využívajících situace ze spisovatelova života a díla.
Miloš Orson Štědroň: Don HrabalDirigent: Jan Chalupecký Režie: Linda Keprtová Nová scéna, Národní divadlo Praha, 3. ledna 2018 |
Měla to být nejspíš rozvolněná fantazie na celý Hrabalův život, ale jako východisko je to velký problém. Kdo se v hrabalovské problematice tolik neorientuje, těžko pochopí různé narážky. Ovšemže pochopí, že hrdina řeší vztah k matce (Lenka Šmídová), že má manželku (Jana Sýkorová), která mu intelektem není rovna a jako stárnoucí důchodkyně mu dělá peklo, a že bokem naslouchá nějakým těm múzám (Yukiko Kinjo). Tahle šablona by se ale hodila na spoustu tvůrců a určitě není zajímavá ani pro znalce Hrabalova díla.
Vtipná hudba
Čím byl zrovna Hrabalův příběh tak netuctový nebo i kontroverzní? Čím může zaujmout dnešního diváka, ať už je odborník na Hrabala či nikoli? V opeře sice padne letmá zmínka, že spisovatel v jisté fázi života uvízl v pasti nastražené totalitním režimem, ale i tenhle dramaticky silný moment je rychle opuštěn a letí se dál. Až k těm nezbytným holubům a kočkám, jež na závěr, než spisovatel „skočí“ z nemocničního okna, slovy „vrkú“ a „mňau“ znázorňuje ženský sbor. Barytonista Roman Janál titulní postavu úctyhodně rozhýbal, na jevišti křepčí a tančí jako estrádní umělec, ale Hrabal z toho vychází jako povrchní komická figurka, rozhodně ne jako komplikovaná bytost.
Fotogalerie |
Nejvíce utkví v paměti Štědroňova hudba, která deklamační styl prokládá vtipně zpracovanými tanečními rytmy, náznaky folklóru a dokonce i dechovky, to když komentuje poněkud jednoduchou povahu Pipsi, neboli paní Hrabalové. Nicméně hudba mluví sama za sebe, nikoli ve vazbě s dramatem. Režisérka Linda Keprtová se pokusila děj ozřejmit pomocí symbolických obrazů, ale i ony nakonec jen prošumí, aniž by vyvolaly silný účinek.
Dramaturgie divadla možná měla s autorem jeho nápad více probrat. Aby nedošlo k tomu, že inscenace chce vypovědět o Hrabalovi co nejvíc – a v důsledku neříká nic.
