RECENZE: Horor v muzeu aneb studujte dějiny, vzkazuje Nabucco

Další novou inscenací Opery Národního divadla je Nabucco od Giuseppe Verdiho. Jejím problémem je nesrozumitelná inscenace a absence velkých hlasů. Nejvíc zapůsobila jako pozvánka do jednoho z berlínských muzeí.

Nabucco je kasovní „trhák“. Snad každý návštěvník divadla zaslechl někdy sbor zajatých Židů „Va pensiero“. Z Verdiho třetí opery, která založila skladatelův světový úspěch, přímo sálá mladistvý elán a energie, stejně tak ovšem klade značné, někdy až přílišné nároky na zpěváky.

A navíc je nutno najít scénické obrazy pro dávný příběh o babylónském králi. České publikum mohlo vidět Nabucca v kinopřenosu z Metropolitní opery, poprvé roku 2017, znovu pak v této sezoně. Mohutné kulisy na točně, prázdná gesta a celková statičnost nebyly zrovna ukázkou divadelní imaginace. Stejně jako jí nebyla předešlá pražská inscenace, kterou ještě v náhradním prostoru Hudebního divadla Karlín během rekonstrukce Státní opery inscenoval tenorista José Cura.

Příliš mnoho symbolů

Inscenace Tomáše Ondřeje Pilaře ve Státní opeře, uvedená v koprodukci se Slovenským národním divadlem, se snaží o jistou stylizaci. Odehrává se v muzeu. To samo o sobě není nic až tak nového, z ciziny si pamatuji třeba berlínskou Aidu v muzeu, v němž postavy vystupovaly z vitrín, či salcburského Trubadúra v obrazárně. A určitě by se našly další.

Giuseppe Verdi: Nabucco

40 %

Národní divadlo

Premiéra 15. února ve Státní opeře

I v nové inscenaci Nabucca lze vidět vitríny, v jedné je jakýsi historický kostým, ale co je v dalších, nebylo zezadu z přízemí vidět. Na jevišti jsou i portýři v uniformách, mezi vitrínami chodí návštěvníci, podle kostýmů zřejmě Židé někdy z dvacátých, třicátých let. Pokud to měl být odkaz na blížící se tragédii druhé světové války, tak se následně vytratil.

Nabucco pak vtrhne dovnitř doprovázen tanečníky s křídly a zobáky a soldateskou v černých kombinézách. Teď se zase skoro nabízel výklad, že nějaké exponáty se probudily z tisíciletého spánku a po vzoru různých filmových hororů třeba o oživlých mumiích ohrožují lidi v muzeu. Ať už měla tato stafáž znamenat cokoli, působí prostince až úsměvně.

Na webu divadla se píše, že režisér koncepci založil na žalmech a biblických symbolech. On sám v popisu inscenace ještě dodává, že nadčasové rodinné drama v inscenaci pojmenovává metaforou pouště, jež postupně zachvacuje scénický prostor inspirovaný Pergamonským muzeem v Berlíně. Ale ona ho nezachvacuje, jen se nenápadně objeví v pozadí a pak ještě v pokojíčku, jenž se v jedné scéně snese seshora. Ani toto se nedá označit za nosné výtvarné gesto.

Různých symbolů je na jevišti hodně. Nabucco ovšem nepatří k nejdelším operám, uhání divoce kupředu, strhává hudebním tokem a pro diváka nemusí být snadné v té rychlosti ještě luštit jevištní křížovku. Nezbývá než napínat oči (hlavně ze zadních řad) a přemítat, proč si postavy obřadně předávají jakýsi předmět, co je napsáno nade dveřmi, co znamená tapeta na zdi, co je ve vitrínách, čí portrét je na obraze.

Jen jedno snad bylo úplně jasné: dvě přidané holčičky v bílých šatičkách jsou předobrazy hrdinek opery. Ne že by to bylo tak působivé, ale jde o jednu z nejčastěji vytahovaných pomůcek ze skladu režijních klišé: nevinná dětská duše netuší, co ji potká v ději opery.

Inscenace se prostě drobí na různé útržky, které těžko dávají celek. Tedy pokud to nebylo míněno jako hravá výzva k samostudiu a googlování na téma dějiny starověku a bible. Proč ne, pak se člověk jistě i něco dozví, ale silný dojem ze scénického efektu stejně bezprostředního jako je Verdiho hudba to nenahradí.

Zvlášť když postavy chodí po jevišti v moderních oblecích, ale většinou stejně dělají typická operní gesta. Takže dramatické situace vlastně vůbec nebyly dramatické a zanikaly, včetně scény, v níž Nabucco zešílí. Inscenace je tak paradoxně stejně statická jako monumentální a víceméně staromódní produkce v Metropolitní opeře.

Pořád stejný problém: hlasy

V centru opery stojí pyšná, mocichtivá princezna Abigail, jejíž part je patrně nejobtížnější ze všech Verdiho hrdinek; zpěvačka by měla mít objemný, ohnivě znějící dramatický soprán s velkou flexibilitou a schopností krásně jímavě a vznosně zazpívat melodii. Ukrajinská sopranistka Oksana Nosatova však nemá pro tuto roli hlas technicky vybavený, její soprán je úzký, ukřičený ve výškách, intonačně nepřesný, s neznělých středem a v hloubkách jen bezmocně šeptající.

Gruzínský barytonista Nikolaz Lagvilava sice Nabucca na první poslech zpíval poměrně kultivovaně, ale na ten druhý už bylo zjevné, že je to malý hlas, ve zvuku omezený, který nemůže nebo neví, jak vyzpívat italské belcantové „vlny“, místo nichž se pak před ušima posluchače rozprostírá rovný rybník.

Nevlastní sestru Abigail i její sokyni Fenenu zpívala mezzosopranistka Markéta Cukrová, kterou lze jistě ocenit za různé umělecké projekty neoperní a komornější povahy, ale Verdi je mimo její možnosti. V árii Feneny, v níž má zpěvačka předvést hlasovou zvučnost a kouzlo ve střední poloze, zněl její hlas řídce a bezbarvě a ve vyšší poloze pak ostře.

Tenorista Josef Moravec do role Ismaela vůbec neměl být obsazen, part nedokázal zazpívat, hlas jako by měl rozbitý, spousta tónů byla falešných. Nejznělejší, i když ne jaksepatří zkultivovaný hlas předvedl bulharský basista Ivo Stánčev jako velekněz Zachariáš.

Lze produkci něco připsat k dobru? Scéna Petra Vítka by snad sama o sobě nebyla marná, kdyby se s ní jinak režijně pracovalo. Orchestr pod taktovkou Andrije Jurkevyče hrál solidně, sbor také podal slušný výkon i ve svém parádním čísle. A samozřejmě člověka inscenace přiměje si nějaké věci vygooglovat a při některé z budoucích návštěv Berlína zamířit do Pergamonského muzea. Za to je ještě pět procent navíc.