Kdybych měl někdy vybrat, jaký nejtěžší úkol bych svěřil začínajícímu režisérovi, zvolil bych Třicet devět stupňů," říká David Ondříček.
Úspěšný filmový režisér právě zakouší úlohu debutanta - v Dejvickém divadle zkouší hru Patricka Barlowa Třicet devět stupňů. Dramatik Barlow v ní na jeviště převedl příběh původně filmový - raný snímek Alfreda Hitchcocka.
Třicet devět stupňůHra podle Hitchcocka: Richard Hannay k sobě vezme na noc zoufalou ženu, která, jak se ukáže, je agentka a vzápětí je v jeho bytě zavražděna. Hannay se stává hlavním podezřelým, a navíc musí unikat jak policii, tak jistému tajnému spolku, který za vraždou stojí ve skutečnosti. Klasický špionážní film režiséra Alfreda Hitchocka z roku 1935 převedl do jevištní podoby dramatik Patrick Barlow jako bláznivou komedii. S úspěchem - kus právě kandiduje na americkou cenu Tony. Všechny postavy hrají pouze čtyři herci, kteří se tak neustále převlékají - kromě Richarda Hannaye. V Dejvickém divadle ztvární hlavní postavu Jaroslav Plesl, osudové ženy vytvoří Simona Babčáková. O všechny ostatní postavy se podělí Václav Neužil a David Novotný. |
Čím to, že zrovna Dejvické divadlo tak přitahuje filmaře? Nebo vás nalákal Petr Zelenka?
Ono to bylo obráceně. Do Dejvického divadla jsem chodil již někdy od roku 1998 a zdejší nasazení a přístup mě chytl od prvního představení. Když jsem se poprvé setkal s Petrem Zelenkou, byl to zapřisáhlý odpůrce divadla a do Dejvic jsem ho musel lákat. Už před deseti lety jsme s ředitelem divadla Miroslavem Krobotem uvažovali, že bych tu něco režíroval, ale sešlo z toho. Chtěl jsem víc dělat filmy a navíc jsem se na divadlo ještě necítil.
Váhal jste mezi několika texty. To asi není náhoda, že jste vybral hru, která má filmovou předlohu?
Už jednou byla má režie na spadnutí a chtěl jsem dělat Tarantinovy Gaunery. Jenže jsme zjistili, že Tarantino divadelní adaptace svých děl nepovoluje. Teď jsem přečetl za dva měsíce čtyřicet divadelních her a z nich jen Třicet devět stupňů mělo filmovou předlohu. Možná to trochu rozhodlo, Hitchcocka mám velmi rád a filmy třicátých let taky. Baví mě pokleslé žánry a tady se sešlo všechno dohromady.
Barlowova hra mi připadala až komiksová. Jak se vám s ní pracuje?
Zjistil jsem třeba, že po Jardovi Pleslovi chci přesně to, co jsem mu zakazoval při práci na Grandhotelu. Na divadle tomu říkám výrazný herecký projev, před kamerou přehrávání. Hitchcock měl tenhle film rád, dost se mu věnoval a každou scénu se snažil dělat tak, aby sama o sobě měla náboj uzavřeného příběhu. Tak se k tomu snažím přistupovat stejně. Ta hra je náročná, je tam hodně postav, změn v prostředí a technických překážek. Vypadá to jako jednoduchá parodie, ale pokud to má být současně uvěřitelné, je to velice náročné. Viděl jsem hru v Anglii, kde byla udělaná jako technicky dokonalá klauniáda bez emocí. My se snažíme o něco jiného. Když totiž herci své charaktery jen zparodují, ztrácí to smysl. Třicet devět stupňů Hitchcocka fascinovalo tak jako nás dnes James Bond nebo Indiana Jones. Dobrodružná věc, na kterou se však díváme s humorem. A současně nám chvílemi přeběhne mráz po zádech.
Do textu autor vložil narážky na Hitchcockovy filmy, třeba sprchový závěs z Psycha nebo punčochy z Vertiga. Taky nějaký takový hold plánujete?
Pozor, je to naopak, punčochy z Vertiga jsou už v Třiceti devíti stupních! Budeme citovat spoustu jeho filmů a namyšleně se domnívám, že s větší rafinovaností než v té britské inscenaci. Divák by se však měl bavit i bez znalosti Hitchcockových filmů. Ta hra je past, svádí k bujaré legraci, ale nesmí to být jen gagové divadlo. Navíc jsem strašný odpůrce odbourávaček. Bytostně je nenávidím, protože většina z nich je vědomá. Hned na začátku jsem hercům řekl, že kdo se odbourá, "končí". Ale teď, když pozoruju, jak vyběhne Simona Babčáková s dlouhou parukou, tak je skoro nemožné nevyprsknout. Takže jsem stejný šmírák jako oni.
Co vám přijde na divadle nejzáludnější?
Věcí, které můžete zkazit nebo které vás mohou zavést do slepé uličky, je moc. Ve filmu herec přijde, vy ho obléknete, nasvítíte, dostanete do určité situace, natočíte pět šest klapek a už víte, že jedna bude dobrá. Když totéž připravíte na divadle, tak druhý den je na zkoušce všechno jinak. Divadlo je běh na dlouhou trať, film je intenzivnější, ale pro herce určitě nudnější. Pro mě je divadlo velká škola. Teď vím, že až na konkurz přijde nějaký divadelní herec, už nikdy mu neřeknu, řekni to normálně a nic nehraj. Divadlo je pro mě svým způsobem větší umění než film. Film je multimediální, musíte mít několik dovedností, které spojíte dohromady. Divadlo je jako živá hudba - musí se dlouho cvičit, dokonale zaznít a pak už se nikdy neopakuje.
Je divadlo příjemné v tom, že je to komorní?
Neokázalost divadla mě fascinuje a asi mi lidsky sedí víc než filmový kolos. Dokážu se však přizpůsobit. Když mám na place sto lidí, jsem velitel. Jemné tóny se však dají dělat jen na divadle. Na druhou stranu u filmu je tak velká zodpovědnost, že vás motivuje k absolutní koncentraci. V divadle není problém si nejdřív dát kávu a povídat si.
