Tři dny před premiérou novinky Pan Kaplan má třídu rád bylo v pražském Divadle Na Fidlovačce překvapivě poklidno. Miroslav Hanuš se jako režisér s touto látkou setkává už podruhé, takže má po režijní stránce vše nachystáno a soustředí se plně na hlavní roli. Po obvyklé finální tenzi, kterou lze vycítit před premiérou snad v každém divadle, tak tady není ani památky.
Máte tedy ústřední roli i režii. Je předloha Lea Rostena vaše srdeční záležitost?
Před sedmnácti lety jsme v Městských divadlech pražských hledali něco, co je oblíbené a současně má i nějakou náplň. Jak by řekla paní dramaturgyně: mesidž. Pan Kaplan má třídu rád je oblíbená literatura, že ano. Někdo ji považuje čistě za humoristickou, což v podstatě sedí. Ale můj zážitek s touto knihou vždycky byl, že jsem její hrdiny strašně litoval. Přišlo mi hrozně smutné, jak vyhnaní celým světem míří do Ameriky, jsou staří a už nejsou schopni se naučit nový jazyk. Je to z jejich strany úplně marná činnost.
Já jsem dětskej a ona tak dospělá, že jí nevadí, že ji vlastní tatínek režíruje před ostatníma.
