Hořce pykat za zradu není zrovna hezká vidina, ale pokud se to týká nevěrných manželů, leckteré ženy to poťouchle uvítají. V novém filmu Ženská pomsta je jedním z trojice „pykajících nevěrníků“ Miroslav Etzler.
„Scénář je dominantně napsaný pro tři holky, které celým filmem provázejí. My chlapi jsme tam v menších rolích a máme být takové objekty temného světa žen, kterým když se zatmí před očima, tak vyvádějí někdy věci téměř k neskousnutí,“ líčí herec, jenž je v reálu otcem tří dospělých dětí a nyní už téměř dvouletého synka Samuela.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, událostech a nevšedních akcích v regionech. |
Stal jste se vy sám někdy terčem ženské pomsty?
Myslím si, že ne. Já jsem de facto životem proplul docela dobře. To, co vidíme na plátně, je komedie, takže by to měly být věci, které jsou vyhrocené, aby diváka zaujaly a mohly být komické. V reálném životě je to všechno trošku jinak. Věci se řeší například za pomoci psychologů a jsou to spíš dramata než komedie.
Na place se drama nekonalo? Prý vás z placu odvážela sanitka.
To bylo naštěstí v rámci role, kdy jsem byl strašným způsobem ponížen a zraněn na takovém nevhodném místě Evou Vejmělkovou, která hraje mou manželku.
Ta sanitka mě ve vašem případě až tolik nepřekvapila, protože patříte k hercům, kteří se riziku před kamerou nevyhýbají. Pár zranění jste si už z placu odnesl. Například z natáčení seriálu Rapl máte památku dodnes.
Ano, tam šlo o zranění kolene, které už nebude úplně dobré nikdy, má to trvalé následky. Já byl ale vždycky zvyklý dělat si všechny věci sám. Když jsem například točil s Viktorem Polesným Boží pole a moje postava měla vyskočit z letadla, zeptal jsem se, kdo to bude dělat. Odpověděl mi, že kaskadér. Sice jsem nic takového nikdy předtím nezkusil, ale řekl jsem mu, že to skočím. Nikdy jsem se nebál výšek, takže mi to nedělalo problém. Přijel za mnou instruktor, aby mi vysvětlil některé věci, pak jsem odjel na rychlé vyšetření a ještě ten den se šlo na věc. Řekli mi, že mě vyhodí ze tří kilometrů, abych měl na všechno dost času. Je to paradox, ale s čím větší výšky skáčete, tím je to pro vás lepší. Přeci jen z osmi set metrů jste na zemi dřív než ze tří kilometrů.
Když jsme pak byli nahoře ve vzduchu, instruktor mi otevřel letadlo a ukázal na tu maličkou zápalku se slovy: „To je letiště, tam musíš dopadnout,“ byl jsem sice mírně nervózní, ale řekl jsem si: „Ať se děje vůle boží!“ A skočil jsem. Všechno se podařilo a později jsem skákal ještě mockrát. S podobnými věcmi problém nemám. Párkrát se stalo, že jsem si něco vyvrátil nebo naštípnul, ale to jsou takové prkotiny.
Stejně jako natržená achilovka na jevišti show Tvoje tvář má známý hlas?
Je strašně zvláštní, že když jste na jevišti a něco se vám stane, tak to nevnímáte. I když máte třeba zánět hlasivek a nemůžete mluvit, tak tam před publikem zkrátka mluvíte a bolest jakoby vymizí. Pak to ale samozřejmě přijde k sobě, jakmile k sobě přijdete vy. Opravdu jsou to ale spíš prkotiny.
Natáčení Ženské pomsty bylo ale nejspíš pohodovější záležitost, že?
To rozhodně. I když je tam také jedna situace, kdy mě Eva Vejmělková doma po nějaké hádce opravdu pořádně zmastí. To bylo divoké! (smích)
Tady vlastně narážíte na humorně pojatou věc, o které se ale v posledních letech ve vážném duchu mluví stále více. Tou věcí je domácí násilí na mužích.
Víte, co mě překvapilo? Kdysi jsem točil s Petrem Slavíkem televizní film, který měl poměrně dost velký úspěch (epizoda Tatínkova holčička z cyklu Soukromé pasti získala cenu pro nejlepší snímek v evropské sekci festivalu televizní tvorby ve francouzském La Rochelle, pozn. red.) a dostal jsem se díky tomu do kontaktu s Bílým kruhem bezpečí. Všichni už jsme někdy slyšeli o případech, kdy otec sexuálně zneužil vlastní či nevlastní dceru, ale netušil jsem, že jsou matky, které zneužívají své vlastní či nevlastní syny.
Stejně tak jsem netušil, že domácí násilí páchané na ženách tvoří nějakých sedmdesát procent a třicet procent jsou případy domácího násilí na mužích. To vlastně není až tak propastný rozdíl. Samozřejmě, že když chlap udeří ženu, je to prasárna největšího kalibru, a pokud jde o fyzické násilí, bude to něco trochu jiného, ale psychický teror, který mohou úplně stejně pociťovat i muži, to je také dost nechutná záležitost.
Setkal jste se ve svém okolí s něčím takovým?
Znám chlapy, o kterých se žoviálně říká, že jsou pod pantoflem, ale přitom je možné, že řada z nich reálně strádá. Myslím, že je to dané povahou. Jsou například submisivní muži, kteří mají dominantní maminku a nikdy nebyli zvyklí se vůči něčemu vyhranit. Bývají nešťastní třeba i v práci, protože když vnímají nějakou křivdu, nejsou schopni na ni upozornit, nějak ji pojmenovat… Pak jsou ze stejných příčin pravděpodobně nešťastní i doma. Je to asi běžné, pokud takový člověk kápne na dominantní ženu, která má libost v tom, když ho může trápit.
Pokud se sejdou dva dominantní jedinci, také to nemusí být pohádka.
To je pravda, pak to může skončit Válkou Roseových.
Jak se podařilo v tomhle ohledu najít partnerskou rovnováhu vám?
Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že to je snad ta nejtěžší věc v životě – najít harmonii v tom slova smyslu, že člověk připustí, že jakékoli partnerství je odvislé od toho, že respektujete svobodu toho druhého. Ani prstýnek, ani psí knížka vám nedává právo někoho omezovat. Nikdy, protože čím víc se stáváte uzurpátorem toho druhého, čím víc ho kontrolujete a nalíváte mu do hlavy nějaká podezření, tím k němu máte dál a tím víc ho ztrácíte. Je to strašně těžké. Myslím, že proto jsou daleko bližší přátelství mezi dvěma muži nebo dvěma ženami. I když i mezi přáteli se stává, že jeden chce toho druhého vlastnit.
Jste hodně ostražitý, pokud jde o otázku osobní svobody?
Stoprocentně. Mám pocit, že svět je opravdu giganticky barevný. Když postavíte sto lidí pod rozkvetlou lípu plnou včel, ptáků a vůní, pak těm sto lidem dáte papír a řeknete, ať napíšou jednu větu, která vystihne, co cítili, nenajdete dvě totožné odpovědi. Implantovat druhému svůj názor, svůj postoj k určité věci, implantovat mu své vidění světa, to prostě nejde. Toho člověka tím zmrzačíte, prostě mu vezmete jeho osobnost. To jsou začátky konce. Já už jsem starší chlap, takže se na spousty věcí již dnes dívám jinak. Obezřetněji.
Miroslav Etzler■ Narodil se 22. prosince 1964 v Ostravě.  |
Na co třeba?
Například na řešení různých ústupků. Příklad. Muž potká ženu, zamilují se do sebe. On má zlozvyk, že při řeči neustále popotahuje. Žena si říká, že je to sice nesnesitelné, ale má ho tak ráda, že se to snaží ignorovat. Za patnáct let je mu ale schopná říct: „Ty hajzle, zničils mi život!“ I takové zdánlivě neškodné věci se musí řešit hned. Když vám něco vadí, musíte to říct hned a snažit se najít společné řešení. A pokud nenajdeme společnou cestu, skončí to tak, jako končí drtivá většina vztahů. Vezměte si, že manželství je čím dál tím méně. Lidé chtějí žít single, protože je to pohodlnější.
Byla vaše potřeba svobody důvodem, proč jste už v šestnácti letech odešel z domova? Bylo to ještě v době gymnaziálních studií, kdy jste si pak musel přivydělávat mimo jiné i v koksovně. Co vás vedlo k opuštění hnízda tak brzy?
Smrt otce. Když v rodině funguje něco dominantního a najednou to zmizí, buď se rodina semkne ještě víc, nebo se stane opačný extrém a rozpadne se. U nás doma to bylo, jako by Eiffelově věži někdo utrhnul jednu nohu. Rovnováha už se tam nikdy neobjevila a já zjistil, že to není místo, kde bych chtěl žít. Nebylo to tak složité, jak by si spousta lidí mohla myslet. Já jsem byl vždycky dost soběstačný člověk. Byl jsem schopný se o sebe postarat a pracovat i při gymnaziálních studiích. Pravdou je, že moje studijní výsledky podle toho také vypadaly. Když jsem odmaturoval za 16, uvědomil jsem si, že tam bylo několik velmi shovívavých kantorů, kteří mě asi museli mít rádi.
Kde se v té době našel prostor snít o kariéře herce?
Velmi často přemýšlím nad tím, že jsou lidé, kteří to mají v životě moc těžké už proto, do jaké rodiny přišli na svět. Myslím, že je to strašně dominantní záležitost, která kompletně ovlivní váš život. Já jsem se narodil do rodiny dvou skvělých lidí. Moje maminka byla ve sboru operní zpěvačkou a tatínek byl vysokoškolský profesor, který ovšem mohl jenom přednášet - nesměl zkoušet, protože měl politický škraloup. S mým bratrem jsme už od dětství chodili do divadel, a to nejenom jako diváci, ale i jako stafáž. Hráli jsme děti v Prodané nevěstě a tak dále.
Poznal jsem už jako dítě divadlo a věděl jsem, že tohle chci dělat. Táta byl navíc mimo jiné respektovaný divadelní kritik, takže jsem záhy začal na představení chodit s ním. Zjistil jsem, že tenhle svět je naprosto mystický. Toužil jsem po něm, i když mě pak třikrát nevzali na DAMU. Napočtvrté to vyšlo na poslední chvíli na JAMU. Za ten trojitý neúspěch jsem dnes ale rád. S mou náturou netuším, co by se stalo, kdyby mě hned přijali do Prahy.
Jak to myslíte?
Dost možná by se ze mě stal namyšlený blb. Tak to velmi často bývá. Spousta talentů se utopí v tom, že ti lidé ztratí sami sebe. Osmnáct let je dost choulostivý věk. Natočíte první filmy, začnou za vámi pálit holky… Jsou lidé, kteří to ustojí bez mrknutí oka. Ale je jich málo a jsou to velmi silné osobnosti. Spousta lidí tomu propadne i daleko později než v osmnácti.
Představa, že děláte něco mimořádného, je neuvěřitelně sebelživá. Přitom celá naše profese je jen o absenci studu a míře nějakého talentu, který ale může mít prakticky kdokoli. Vezměte si Formanovy filmy, ve kterých pracoval s neherci.Ti byli mnohdy zajímavější než studovaní profesionálové. Marná sláva, tak to je.
Máte spokojený vztah, maličkého synka, který vám dělá radost. Je tohle to, k čemu jste vždy směřoval?
Mám moc rád Eugéna Ionesca, který ve svém deníku napsal jednu skvělou větu: „Celý život jsem honil život, až jsem ho předběhl.“ Já mám v plánu honit svůj život i na smrtelné posteli. Víte, věřím, že v okamžiku, kdy se uzavřete údivu, nemáte proč žít dál. Pokud vás denně alespoň pět věcí nepřekvapí, tak stojí život za starou belu.
