Říká však, že se změnil. Už se necítí být pyšný ani sebestředný a věří, že člověk zmoudří, když dokáže stárnout jeho duše. Čemu naopak nevěří, je oživení vztahu s bratrem, známým novinářem Tomášem Etzlerem.
Váš otec Miroslav Etzler přednášel na Pedagogické fakultě OU český jazyk a literaturu a byl jednak nesmírně výraznou personou na akademické půdě a jednak také velmi váženou osobou na poli kulturním. Jak jste ho vnímal jako kluk?
Nahlíženo pohledem dnešních rodičů, kteří jsou k dětem až příliš tolerantní, byla síla mého otce nevídaná. A všechno, co po nás s bráchou tehdy táta dost razantně chtěl – a za co jsem dneska vděčný –, se snažím vštěpovat i svému nejmladšímu dítku. Na stará kolena mám syna Sama, a tudíž na něho mám daleko víc času než na děti předchozí. Respektive rád si ten čas udělám. Dřív jsem byl ambiciózní blbec, kterému šlo o to, aby byl populární. To je dávno pryč.
Byl jsem dvakrát v léčebně, ale ani jednou proto, že bych se dostal až na dno. Nedokázal jsem zastavit popíjení, ale ani jednou jsem nebyl opilý v práci, nikdy jsem nikomu neublížil.
