Jak byste tatínkovy Mim Sessions popsala těm, kteří je neviděli?
Nejedná se čistě o tátův nápad. Tato tradice existuje v uměleckém prostředí už dlouho a nemusí jít přímo o Mim Sessions. Například muzikanti mají své jam sessions. Jedná se o večer konfrontace a improvizace. Společně se potkávají lidé, kteří mají rádi jedno téma a zabývají se společným oborem.
Čím byly večery v tehdejším Branickém divadle výjimečné?
Bývaly v 80. letech takovou konspirativní záležitostí. Pantomima v té době nepodléhala cenzuře. Jak politické, tak divadelní. Neměla korekce, což byla tenkrát velká svoboda. V Branickém divadle se pravidelně každý měsíc scházeli jak amatéři, tak i poloprofesionální mimové. Většinou samotní diváci vyhlašovali téma na další Mim Session. Ta se konala za měsíc a potom se dělala pantomimická liga improvizace, kterou můžeme znát dnes například z Partičky. Na přípravu měli mimové pouze 2–3 minuty a následně diváci hlasovali, který tým byl lepší a zábavnější.
Jaké máte na Mim Sessions osobní vzpomínky?
V Branickém divadle se utvořilo hodně uměleckých skupin, nešlo pouze o mimy. Začínali tam například bratři Cabanové, skupina Mimóza v čele s Evou Holubovou a Tomášem Vorlem, Jarda Dušek a další. Když jsem studovala u profesora Kaftana, tak jsem byla součástí pantomimické skupiny Grglo.
Společně jsme si na každou Mim Session připravovali novou etudu a kromě toho jsme pracovali i na několika celovečerních představeních. Branické divadlo, dnes Divadlo BRAVO!, které je již druhou sezonu domácí scénou Losers Cirque Company, je takovým ostrovem setkávání. A já na něj vzpomínám moc hezky, podle mě je to místo, kde se začala klubat celá má divadelní kariéra.
 |
Co si od páteční akce slibujete?
Já bych na tuto tradici ráda navázala z toho důvodu, že by se lidé měli více setkávat. Každý už si jede trochu po své lince a lidé moc nevědí, co dělají ti druzí kolem nich. Když teď v poslední době jezdíme na zájezdy s divadlem, tak si všímám, jak jsou lidi šťastní, když jsou spolu, a jaká energie z toho vzniká. Mim Session je pro mě nejen o vzdání pocty a uctění památky mého táty, ale je taky o setkání se s lidmi, které jsem léta neviděla a díky tomuto jednomu večeru se spojíme.
Plánujete předvést nějaké konkrétní tatínkovo vystoupení?
Mim Session pořádáme společně s Radimem Vizvárym, který je jeden z nejvýraznějších tátových žáků na HAMU z doby, když ještě učil nonverbální divadlo – ať už pantomimu, klaunerii, nebo grotesku. A společně s ním jsme se rozhodli jednu velmi známou etudu připomenout. Máme před sebou teprve zkoušku, takže nevím, do jaké míry se nám podaří udělat plagiát, ale měla by to být krátká scénka z představení Harakiri. To táta hrál v roce 1968 společně se Ctiborem Turbou.
Nebojíte se velkých emocí?
Emocí se nebojím, kdybych se jich bála, tak bych nemohla dělat tuhle práci. Myslím si, že připomenout si někoho, kdo vás ovlivnil a hlavně se celý život zabýval tím, že bavil lidi okolo sebe a myslel na jejich emoce, je správné. A já se budu snažit, stejně jako můj táta, předávat tyto emoce dál.
Kdo všechno ve speciálním večeru vystoupí?
Celý večer otevře Losers Cirque Company, která je na domácí půdě. Na scéně divadla BRAVO! uvidíte také Cirk La Putyka, vystoupí i Jiří Bilbo Reidinger a jeho žena Sylva Krobová, dále Kateřina Janečková, Dáša Zázvorková a další umělci. Večer bude opravdu nabitý. Plánuji také hromadnou improvizaci jedné slavné etudy, na které si každý mim láme zuby. To nechám ale jako překvapení.
Je reálná šance, že by se Mim Session do programu branického divadla vrátila pravidelně?
Jestli se Mim Session ujme a bude pokračovat, nezáleží pouze na tom, že ji někdo zorganizuje, ale jde také o to, že o ni budou lidé stát. Etudy vždy nějakým způsobem odráží to, co se zrovna děje. A můžeme vidět, že to, co se aktuálně odehrává kolem nás, je opravdu velké téma na zpracování. Mim Session podle mě můžeme brát také jako určitou cestu speciálně pro mladší ročníky. Mně osobně, jakožto začínajícímu kašpárkovi, tenkrát hodně pomohlo vidět, jak ostatní přemýšlí, jak na to jdou na jevišti a jaká je jejich cesta. Ti starší už takovouhle konfrontaci nevyhledávají a to mluvím z vlastní zkušenosti.
Chystáte nějakou další novinku?
Pořád něco chystám a jsem taková naděje plná. Kdyby člověk něco nechystal, tak by to podle mě nemělo smysl. V současné chvíli čekám na to, jak dopadne film, který jsme natočili podle divadelního představení. Je velmi ovlivněný němou groteskou a tím, co jsem se od svého táty naučila. Svým způsobem je pro českého diváka výjimečný. Myslím si, že podobný v této době nikdo nenatočil. Chtěli bychom se s ním ucházet o to, aby mohl mít premiéru v Karlových Varech. To je docela velká troufalost vzhledem k tomu, že jsem asi nejstarší filmový debutant – jak autorsky, tak i režisérsky. Na podzim pak chystám ještě další věc.
O co půjde?
Natálie Kocábová napsala námět k filmu, ze kterého jsme udělali i divadelní verzi, kterou, pokud vše vyjde, uvedeme na podzim v divadle La Fabrika. Tento snímek odráží mé celoživotní téma klaunství, které považuji za filozofii. Samotné představení je o tom, jak se čtyři nevlastní sestry vyrovnávají se svým otcem, který byl světoznámý klaun. Všechny čtyři herečky, které v tomto snímku hrají, mají velmi silný vztah se svými otci a jedná se o jejich výpověď. Práce před sebou mám hodně a dokud mi budou ruce, nohy a mozek sloužit, tak se pořád něco bude dít.
