Režie se ujal dramatik David Drábek, který tíhne spíše k nekonformnímu výkladu dramatické látky. V době svého vzniku představovala Věc Makropulos autorovu významnou polemiku s pozitivistickým inženýrským optimismem 19. století a s jeho sny o dlouhověkosti chápané jako jakési dobro "o sobě". Jenomže to, jestli jsme žili dobrý život, závisí na obsahu, jaký mu dáme, a navíc, co je pouhý prostředek, nemůže být cílem. Takové je zhruba poslání hry.
Zdá se, že právě v dnešní době, která by život chtěla hédonisticky prodlužovat donekonečna, představuje Čapkovo dílo významné memento. Režisér Drábek se při všem pochopitelném krácení na anatomii dramatu neprovinil nijak výrazně - podíváme-li se na středoškolský tahák, zůstalo "vše" zachováno… I scéna je překvapivě "klasická", pracovna-kancelář dr. Kolenatého i hotelový pokoj Emilie Marty, který připomíná prvorepublikové filmy (palmy, bizarní "masožravý" lustr).
Hlavní postavu ztvárnila Daniela Kolářová. Po jejích několika velice výrazných kreacích - například v Bernhardových dramatech - zažíváme u Emilie Marty (až) Eliny Makropulos ze všeho nejvíc rozpaky.
Máme pocit, že představitelka ženy desítek tváří nemá při svém spíše graciézním než živelném temperamentu na to přesvědčit nás, že její postava při vší únavě a zdánlivém bytí nad věcí v sobě nese celou divokou minulost. Ostatní postavy spíše zakřiknutě statují - což překvapuje především u Ivana Řezáče (advokát dr. Kolenatý), ale platí to jak o Prusovi (Jaromír Meduna), tak i o představitelích mladých mužských postav.
Ne tajemství, ale tajemno
Jaroslav Kepka u vyžilého a přestárlého aristokrata Maxe Hauka-Šendorfa protivně přehrává operetní patos. Relativně nejvěrohodnější postavou tak zůstává Kristina Lucie Štěpánkové, která v závěru pálí recept osobního lékaře Rudolfa II. na "nesmrtelnost", i když i u ní se občas objeví přehnanost a křeč.
Těžko říci, do jaké míry by případnému novému výkladu Věci Makropulos prospělo větší "zdnešnění", v čem a také jak, neboť pro případné šance Čapkovy hry na nesmrtelnost vidíme skoro devadesát let po jejím vzniku vážný handicap: protikladem problémů, které Čapek mistrně nastoluje a proplétá, není tajemství (smyslu života například), ale tajemno obestírající minulost operní divy a hlásání o využití (a zneužití) elixíru Rudolfova lékaře.
Svoji bezradnost se režisér nejspíš snaží zakrýt a překrýt kratochvilnými vstupy. Objevuje se, jako narážka na R. U. R., robot, ale především obrovitý modrý pásovec jako domácí mazlíček Emilie - služka při jednom z jeho venčení zpívá dobový šlágr Jarky Mottla Hledám děvče na neděli. Je to docela milé, ale samo o sobě - málo.
KAREL ČAPEK - Věc Makropulos
Divadlo na Vinohradech, Praha. Režie David Drábek j.h., scéna Martin Chocholoušek. Kostýmy Zuzana Krejzková. Hudba Darek Král.
Hodnocení: 50 %
