 |
Je 10. června 1972 a na jevišti Divadla za branou právě spadla poslední opona po úspěšné repríze inscenace Racek. Publikum toho večera tleskalo Vlastě Chramostové, Libuši Šafránkové i Miloši Nedbalovi. Herci odcházejí do šaten, ale spíš než radost mají ve tvářích smutný povzdech a obavy z nejisté budoucnosti. Nad divadlem, které si o sedm let dříve prosadil Otomar Krejča, se stahují mračna a oni vědí, že dnes hráli naposledy. Tvůrčí tým je po normalizačních prověrkách nepohodlný a už se čeká jen na nejbližší záminku, aby jedno z nejuznávanějších českých divadel té doby přestalo existovat.
Při hodinách se stávalo, že silný kuřák Miloš Nedbal zapomněl, že má v ruce cigaretu, a když si opřel hlavu o ruku, nevědomky si pak klepal popel na pleš.
