Jezdíte po světě a sledujete své hry v různých jazycích. Jak poznáte, že představení funguje?
Sex pro pokročilé jsem už viděla německy a polsky, teď česky. Prvně jsem si myslela, že to bude složité, ale podle chemie mezi publikem a jevištěm poznám, jestli jsou herci autentičtí. A tady opravdu byli. Karel i Jana jsou úžasní. Zjistila jsem, že Karel hrál ve vaší verzi seriálu Terapie. Ten je můj oblíbený!
Tváře dramatiků a scenáristů diváci na rozdíl od herců příliš neznají. Užíváte si anonymitu?
Ano, ale platí to jen, pokud dané divadlo v programu neotiskne mou fotku. Pak se někdo ozve. Jsem ráda, že v rámci své profese nemusím často na jeviště.
Píšete s humorem o konfliktních situacích z partnerského života. V realitě se však nadhled někdy hledá těžko.
Když to člověk zažívá na denní bázi, je jasné, že se hledá důvod ke smíchu složitěji. Naopak v hodinu a půl dlouhé inscenaci se to vše nakumuluje a působí trochu jako hyperbola. Snažím se při psaní i v dramatických situacích hledat něco dobrého, vtipného. Chci, aby se lidé smáli.
To není jednoduchý úkol.
Pokud ty situace, o kterých píšu, vycházejí z našich vlastních životů, dokážeme se s nimi lépe ztotožnit a pak se i smát. Cítíme úlevu, protože si řekneme, uf, i ostatní se občas chovají podivně.
Na papíře zvládáte humor na jedničku, co v reálném životě?
V rodině se drží za hlavu, ještě než začnu vyprávět vtip, protože se nikdy úplně neumím trefit do pointy. Na papíře je to jinak, ale vůbec si nepředstavujte, že si řeknu – a dnes napíšu nějaký ten humor – ono to jen tak nejde. Spíš mi dochází až zpětně, že se mi povedlo psát nějakým tónem, který lidi prostě baví.
V době politické korektnosti může být složitější lidi pobavit. Cítíte nějakou změnu?
Pro divadlo to není dobré. Teď jsme s manželem dokončili hru, ve které je jedním z hrdinů potomek domorodých kmenů, co žili na území Britské Kolumbie. Když jsme text přinesli do divadla, řekli nám, že o takové postavě psát nemůžeme, protože toho původu nejsme a já jsem navíc žena. Přitom z perspektivy žen tady muži píší staletí! Pokud dramatikům a scenáristům nebude dovoleno pokusit se vcítit do kůže druhého, přijdou o ten zážitek i diváci a bude to zcela kontraproduktivní. Nakonec budeme moct psát jen memoáry, protože všechno ostatní bude zážitek někoho jiného.
Je to opravdu problém v Kanadě?
Asi ne tak viditelný, v USA se to řeší hodně nahlas, společnost je polarizovaná. Kanaďané jsou umírněnější, neřeší věci tak veřejně, hodně problémů zůstává pod povrchem a rouškou zdvořilosti. To může být nakonec mnohem větší problém, než situace v USA, protože pokud se jako společnost nenaučíme mluvit o složitých tématech, přijdou další potíže. Třeba extremismus.
Mezilidská komunikace je jedno z vašich oblíbených témat. Co jste se o ní po letech psaní naučila?
Problém často bývá, že máme tendenci promítat si naše očekávání do svých partnerů, přátel nebo rodiny a když se pak nesetkávají s realitou, jsme nespokojení. Jenže my ty své představy často ani nikomu nesdělíme, necháváme si je pro sebe a pak se divíme. Je potřeba mluvit. Pořád.
Ve vaší hře Suvenýry vystupuje český imigrant Gustav. Jak se to stalo?
Námět hry jsem napsala, když mi bylo 17 let. Umřel mi tehdy otec a potřebovala jsem se z toho vypsat. Celá hra vznikla až později a vypráví o odcizení dcery a otce imigranta. Můj otec sice pocházel z Rakouska, ne z Československa, jelikož jsem ale chtěla ve hře prohloubit propast mezi postavami, rozhodla jsem se takto. Přidat tam ještě politický podtext, který dceři vychované v demokratické společnosti bude jen těžko docházet.
Druhý Sex pro pokročilé prožijí Roden a Krausová v divočině |
Děti imigrantů často mluví o tom, že rodiče na minulost neradi vzpomínali, ani je nechtěli učit svůj rodný jazyk, chtěli hlavně zapomenout. Byl to případ i vašeho otce?
Ani ne, zpětně mi došlo, že se to projevovalo hlavně v tom, jak byl neustále plný strachu a jisté obezřetnosti. Navzdory tomu, že se moc o politiku nezajímal, měl tendence lidi neustále nálepkovat, škatulkovat podle jejich názorů. Asi aby se lépe orientoval.
K divadlu měl nějaký vztah?
Vůbec, on i celá jeho rodina se původně živili jako obuvníci, pak začal vyrábět suvenýry. A máma se divadlu také nevěnovala, navzdory tomu, že teatrální je někdy až dost. Já prostě ráda četla, sledovala umění, až se mi nakonec nějak povedlo se jím živit.
Kdy se to povedlo?
Když jsem poprvé dostala zaplaceno! Dodnes začínajícím autorům říkám, že důležité je hlavně zapálení pro věc. Pokud ho nemáte, nepokračujte, tato profese vyžaduje trpělivost. Já dlouho pracovala v reklamě, ale měla jsem ve smlouvě, že úterní a čtvrteční dopoledne jsem doma a píšu. A opravdu jsem pracovala na svých hrách.
Pracovala jste v reklamě. Tam působí mnoho lidí, kteří se chtějí věnovat umění. Co jim agenturní zkušenost může dát?
Zaprvé peníze a mně rozhodně dala disciplínu, umím na sebe být přísná. Kdybych zůstala na volné noze, rozhodně bych nepsala tak pilně a asi nikdy neuspěla, protože by nebylo s čím. Psaní je potřeba trénovat každý den. Také jsem se naučila, že potlačit své ego se občas vyplácí. Chvilkami je to ale opravdu frustrující, protože ve finále nikdy nejde ven produkt, který jste chtěli vy.
Ukázka ze hry Sex pro pokročilé v divadle Studio DVA:
