Divadelní projekt Michala Horáčka bude mít premiéru až za více než šest měsíců. Kudykamu však bude patřit celý tento rok. V květnu vyjde jako kniha s ilustracemi Borise Jirků, potom autoři na letním Sázavafestu představí, jak jsou s inscenací daleko. V září vyjde CD a konečně 21. října proběhne slavnostní premiéra v pražské Státní opeře.
Co vás přimělo pustit se do tak velkolepě pojatého projektu, jako je Kudykam?
Celá léta mě s Petrem Hapkou oslovují promotéři, abychom udělali muzikál, a já jsem jim vždycky říkal, že nechci. Ten se tady dělá tak, že se vezme složitá věc, jako je životopis Johanky z Arku nebo Galilea, a lidem se to podá v instantní podobě. Méně soudný divák takového spektáklu si pak pomyslí, že už ví, kdo byl Galileo. K tomu jsem opravdu přispívat nechtěl.
To je však do jisté míry podstata žánru...
Ano, proto jsem ho nechtěl dělat. Ale současně jsem záviděl zpívajícím básníkům, jako jsou Jarek Nohavica nebo Leonard Cohen, že mohou předstoupit před živé publikum a vystavit se jeho reakcím. H+H za pětadvacet let neudělali jediný koncert.
A řešením toho má být právě Kudykam?
Ano. Vymyslel jsem, že napíšu vlastní věc na vlastní téma. A ve verších. Vážnou literární záležitost, která bude chtít obstát sama o sobě. Mnoho let se české divadelní hry ve verších nepíší. Snad převládla tendence diváky a posluchače podceňovat. Ale já jsem stoprocentně přesvědčený, že je tu spousta lidí, kteří se dokážou potěšit i z náročnější věci, pochopit ji a sami rozvíjet.
Jak vznikala hudební stránka?
Přinesl jsem text Hapkovi a on některé jeho části zhudebnil ve formě písně. Použil jsem taky pár našich starších věcí. Vznikl tvar, který nemá žánrové zařazení. Sestává ze dvou tisíc veršů, z devatenácti písniček a spousty scénické hudby, kterou dělal Ondra Brzobohatý.
Proč jste se rozhodl spolupracovat právě s Brzobohatým?
Hapkův styl je přeci jen už hodně známý a já jsem začal mít pochyby, jestli má cenu jít jenom tímhle směrem. Ondra do toho vnesl něco mladého a nového. Přitom se do projektu dostal… zvláštně. Oslovil jsem kanadského skladatele českého původu Milana Kymličku a Brzobohatý byl jeho žákem. Jenže dřív, než jsme mohli spolupráci začít, jsme se v kanadských novinách dočetli, že Kymlička bohužel zemřel. Rozhodl jsem se Ondřejovi věřit a svěřit mu hudební produkci. Teď už si nemyslím, že to byl riskantní krok.
Jak si poradil s Hapkovým rukopisem, bude vůbec k poznání?
Ponechává ho. Ta pro něj typická citovost tam pořád je. Ale instrumentace a další věci okolo jsou úplně jiné. Myslím, že pro naše posluchače to bude docela milé překvapení.
Jak jste pro představení hledali interprety?
Už od začátku spolupráce s Hapkou jsme měnili pravidla. Místo toho, abychom psali třeba desku pro Hanu Hegerovou, tak naopak pro naše písně hledáme různé zpěváky. Já jsem ten systém dovedl ještě dál. Hledám teď i méně známé lidi, kteří jsou však nejlepší pro samotné písničky. Podobný princip jsem aplikoval na Kudykamu. Navíc stejnou písničku nechávám zpívat různé lidi. Jednu třeba zkouší Ondřej Ruml, Vojta Dyk i Karel Gott. A já mám ten luxus rozhodnout, co se mi víc líbí. Jsem poctěný tím, že to všichni jezdí zkoušet zadarmo a nejsou nijak uražení, když nakonec řeknu "ano" jen jednomu a ostatním povím "ne".
V divadle pak budou účinkovat stejní lidé jako na desce?
Ne. Ti, kdo budou na nahrávce, vůbec nemusí být v divadle a naopak. Někdo totiž třeba výborně zpívá, ale jako herec je slabší. V hlavní roli bude kromě slovenského herce maďarského původu Csongora Kassaie i Vojta Dyk, což je největší talent, který jsem za pětadvacet let zažil. Je, jako když byl mladý Karel Gott, ale ještě navíc i vynikající herec. Nechci ho rozmazlit, ale on je opravdová budoucí megahvězda.
Na tu otázku je asi obtížné odpovědět, ale o čem vlastně Kudykam pojednává?
Když se mě novináři ptávali, co považuji za svoji nejlepší písničku, vždycky jsem říkal, že V penzionu Svět. Je o chlapíkovi, jenž mudruje v pátém suterénu. Za dveřma svýho pokojíku slyší ten hukot Penzionu Svět… ozvuky lásky, boje, deště. Všeho, co obnáší a znamená život. Naproti tomu v pokojíku zase má svý jistý… Celý život jsem si říkal: A co kdyby ten chlap opravdu vyšel ven? A o tom je celá ta hra.
Proč jste se ji rozhodl poprvé předvést zrovna na letním hudebním festivalu?
Na Sázavafestu jsem byl a líbí se mi jeho prostředí. Proto bych chtěl udělat takovou půlhodinovou tvůrčí dílnu. Tak, jak to na festivalu předvedeme, už to nikdy nebude. Bude to bez scény, kostýmů a efektů. Režisér Dodo Gombár řekl, abych tam přečetl i scénické poznámky, kterých je text plný. Svého druhu tam tedy budu i interpretem.
O Kudykamu mluvíte s velkou vášní. Berete ho jako vaše celoživotní dílo?
Ano, má to být moje opus magnum. Cítím, jako bych se pětadvacet let připravoval a teď měl udělat učňovskou zkoušku. A ano, to je to ono. Tohle je to největší, co jsem udělal a kdy udlám.
