V místech, kam už ostentativní hipsteři nedojdou a po povrchu klouzající „intelektuálové“ nedosáhnou, se totiž hraje divadlo neortodoxní a velice chytré.
Tuto charakteristiku lze přiřadit i podzimní novince Noční můry s čápem marabu, která vznikla dle stejnojmenného románu skotského drsňáka Irvina Welshe. Říká se, že tato kniha patří v bibliografii autora knižního Trainspottingu k těm nejdrsnějším a nejtemnějším. Já předlohu, která česky vyšla už před jednadvaceti lety, sice nečetl, ovšem o to lépe jsem se mohl odevzdat divadelní adaptaci Lenky Veverkové, kterou zde zinscenoval režisér Tomáš Ráliš.
RECENZE: Saša a Václav Rašilovovi vedou svůj boj mezi pivními láhvemi |
Hlavním hrdinou bezútěšného kusu je mladík Roy ležící v kómatu. Jeho jediným kontaktem s vnějším světem je pečující sestřička, rodiče a bratři, kteří za ním docházejí. Roy nereaguje, ovšem o to víc žije svým vnitřním životem, díky kterému divák postupně proniká do jeho osudu. Hlavní hrdina ve skvělém podání Michala Lurieho totiž postupně odhaluje bezútěšné rodinné zázemí s omezeným otcem, který si na jednom ze svých synů vybíjí svoje vlastní životní prohry a neúspěchy. Přesně tak ostatně dopadne i otcův „all-in“ v podobě rodinného stěhování do Jihoafrické republiky. Stačil jeden alkoholem vybičovaný večer a rodina se potupně musela vrátit zpátky na Ostrovy.
Sám Roy ale časem následuje jeho kroky, když najde jedinou možnost vybití přebytečné energie na akcích rowdies. Právě zde, ve světě toho nejprimitivnějšího jednání, se začne psát příběh, který končí na nemocničním lůžku. Divadelní Noční můry s čápem marabu stojí na hereckých výkonech, v několika rolích zde září Jan Hájek a Dan Kranich. Psychicky náročnou úlohu pak skvěle zvládá Romana Widenková.
RECENZE: Božská Hedy zahořkle vzpomíná v místě, kde se koupala nahá |
Působivá je i scéna Jakuba Perutha, který celé jeviště obehnal nemocniční zástěnou. Z toho je jednak jasné, že vše se odehrává pouze v hlavě ležícího hrdiny, a dále lze takovou oponu využít k mnoha režijně důvtipným akcím.
Poselství kusu je stejně tak nemilosrdné a drásavé, jakým je Welshův literární jazyk. Tvůrci si jen mohli odpustit slovní proklamace vložené do projekce – musí jim být přece jasné, že málokterý kulturní divák něco takového potřebuje. A možná i ten příliš doslovný konec. Ale co dělat, jestli to tak autor napsal.
Noční můry s čápem marabu prostě nejsou jednoduchým, ovšem velice působivým kusem.
