Lucie Štěpánková a Taťjana Medvecká během zkoušek Dobrou noc, mami

Lucie Štěpánková a Taťjana Medvecká během zkoušek Dobrou noc, mami | foto: Jan Malíř

Dobrou noc po pětadvaceti letech. Taťjana Medvecká poprvé v Ungeltu

  • 0
Alespoň čtyři hodiny denně zapomenout na aktuální situaci pomáhá Taťjaně Medvecké zkoušení novinky Dobrou noc, mami. Spolu s Lucií Štěpánkovou chystá v pražském Divadle Ungelt uhrančivé večerní setkání.

Pětadvacet let poté, co jí Jana Brejchová a Květa Fialová v režii Ladislava Smočka zahájily éru Divadla Ungelt, se na pódium malé pražské scény vrací hra Dobrou noc, mami. Nejslavnější kus Američanky Marshy Normanové, ověnčený v roce 1983 Pulitzerovou cenou, zde nově režíruje Vít Vencl. Matku si zahraje Taťjana Medvecká, její dceru Lucie Štěpánková.

„Dramatický text má umožnit divákovi prožít s postavami na jevišti příběh. V našem případě příběh matky a dcery během jednoho sobotního večera. Namísto pravidelné manikúry, kterou matka od dcery očekává, přichází dcera s rozhodnutím, které změní životy jich obou,“ naznačuje Medvecká.

„Ze svého pohledu hraju postavu milující maminky. Zda ji tak vnímá i její dcera, bude jedno z témat naší hry. Ať už bude moje postava jakákoli, nesnesitelná, zoufalá, směšná nebo dojemná, vím jistě, že nikdo z diváků by se nechtěl ocitnout v její kůži,“ přibližuje svou roli Medvecká.

Nejednoznačně o své úloze mluví i Lucie Štěpánková. „Postava Jessie je záhadná sama o sobě. Není sentimentální a ví, co chce. Bavilo mě rozkrývat její osobnost. Hra je tak dobře napsaná, že hledání spojitostí a motivací se stalo detektivkou vlastně také pro mě. Hra Dobrou noc, mami přináší poznání toho, jak málo se mohou znát ti nejbližší, třebaže sdílejí společnou domácnost,“ uvádí představitelka dcery.

A Miloš Kopecký tehdy řekl: Budeme spolu improvizovat, máme na to

O začátcích Ungeltu s Milanem Heinem

Milan Hein a Miloš Kopecký v roce 1993 během natáčení televizního triptychu Co...

Zatímco pro Štěpánkovou půjde už o čtvrtou roli v Ungeltu, Medvecká se na komorní scéně objeví úplně poprvé. „Divadlo Ungelt je pro mne místem, které mi denně na zkouškách dává čtyři hodiny šanci zapomenout na to, co se momentálně děje kolem nás,“ přiznává Medvecká. „Vychutnávám si cestu kolem Týna, pohled na věže kostela svatého Jakuba a průchod dvorem Ungeltu, místa, která jsou v těchto dnech skoro liduprázdná. Je to hodně zvláštní pocit. A moc bych si přála, abychom výsledek toho, s čím jsme se dva měsíce mořili, co je nám všem tak blízké – myslím vztahy v rodině a otázky po smyslu bytí – mohli co nejdřív ukázat divákům,“ připomíná opatření, která nedovolí novinku uvést minimálně v prvních třech plánovaných termínech.

Náročnější linie

„Před námi je už pouze generálkový týden. Inscenaci tedy přivedeme k pomyslné premiéře, abychom ji mohli hrát hned, jak to půjde. V současné situaci se však neodvažuji hádat, kdy to bude,“ tvrdí umělecký šéf Pavel Ondruch. Upozorňuje však, že za druhým uvedením Normanové hry nestojí jen symbolika čtvrtstoletí divadla.

„Mám pro ni slabost už od školy. Hluboký noční rozhovor matky a dcery mne přímo uhranul – je to opravdová klasika moderního dramatu a jako taková nemůže nikdy zestárnout,“ láká. Novinka podle něj navazuje na náročnější dramaturgickou linii Ungeltu reprezentovanou Deštivými dny s Krajčem a Švehlíkem či Skleněným stropem s Dykovou a Langmajerem.

„Také díky Dobrou noc, mami jsem propadl komorním dramatům pro malé obsazení, což mě v konečném důsledku přivedlo tam, kde jsem teď doma – do Ungeltu. Na ní jsem poprvé odhaloval, co všechno je možné s dvěma postavami v jednom prostředí, na ní jsem zjišťoval, kolik emocí a barev dokáže obsáhnout nepřerušený dialog, na ní jsem pochopil, že velké příběhy a velké emoce lze na divadle vyprávět ‚malou‘ formou,“ přiznává dramaturg. 

„Pro mě je Dobrou noc, mami o poznání toho, jak málo se mohou znát ti nejbližší. Že i když dva sdílí společnou domácnost, vědí o sobě tak málo,“ dodává k novince ještě Štěpánková.

Původní Smočkovo nastudování se dočkalo čtyř set repríz a putovalo po celé zemi. Aktuální verzi má pomoci i nový překlad Pavla Dominika. „Odvedl výtečnou práci, také díky němu nikoho ani nenapadne, že hra vznikla už v osmdesátých letech,“ dodává Ondruch.