Desátého ledna ta zpráva překvapila nejednoho milovníka nezávislého divadla. Pražská divadelní společnost Masopust, která posledních deset let sídlila v takzvané Eliadově knihovně, ukončuje k letošnímu roku činnost.
Po šestnácti letech, několika obdržených cenách divadelní kritiky a bezpočtu odehraných premiér s předními českými herci i režiséry. „Masopust nám po mnoho let dával prostor pro jedinečné hledání podob divadla, které nám dává smysl, nezůstává u zavedených jistot, přináší dramaturgické, inscenační i herecké objevy, naplňuje nás a snad i diváky. Vážíme si té možnosti natolik, že ji nechceme dělat ‚napůl‘, v omezených podmínkách, jako ‚vedlejšák‘,“ uvedli tvůrci v oficiálním vyjádření.
RECENZE: Hotel, kam Camus ukryl své české chmury, připomněl Lynchovy vize |
„Důvodů je několik a myslím, že až zpětně se ukáže, který byl ten zásadní,“ upřesnila zakladatelka a dramaturgyně Tereza Marečková, která spolu s hercem Miloslavem Königem provází uskupení od jeho začátku v roce 2008. „Začínali jsme s širší skupinou jako spojenci – čerství absolventi DAMU. To se postupně tvarovalo od vize společného divadelního domu až ke komornější produkci i dramaturgii, určitá specifická poetika nás ale snad neopouštěla,“ shrnuje vývoj Masopustu.
„Momentálně jsme unavení z jakéhosi divadelního multifungování, které se podepisuje jednak na nás, ale už i na tom, co vzniká. Například mě dlouhodobě mrzí, že vytváříme zajímavé premiéry, ale nedaří se nám další péče o vzniklé inscenace – ať už z finančních, produkčních, nebo dalších důvodů,“ pokračuje divadelnice.
V průběhu roku se tedy budou postupně derniérovat kusy z aktuálního repertoáru. V nich si diváci vedle zmíněného Miloslava Königa (který zde krom herce výrazně působil jako autor i režisér) mohli zajít i na další známé tváře české divadelní scény: Jan Hájek hraje v Přípravách na všechno, Tomáš Petřík a Petr Uhlík v Ženetovi. Ve starších kusech se objevili Vojtěch Vondráček, Petra Špalková, Barbora Bočková či třeba Taťjana Medvecká, Magdaléna Borová, Michal Kern, Pavla Beretová...
 |
Masopust je přitom nezávislá scéna, která mohla oproti mnoha podobným platformám dlouhodobě těžit z pevného zázemí pražského Divadla Na zábradlí. Právě nahoře v budově na Anenském náměstí, kde slavná scéna sídlí, se nachází zmíněná Eliadova knihovna. Komorní prostor pro komorní hraní, kde byl divák hercům na dotek a tvůrcům skutečně napospas.
Marečková připouští, že ohledně budoucnosti padaly různé návrhy. „Taky máme ještě trochu času na promýšlení, protože chceme končit až v prosinci roku 2024 a třeba se něco nebo někdo objeví,“ nadhazuje. „Uvažovala jsem o tom, že by Masopust zůstal platformou pro nějaké divadelně-imaginativně-terapeutické setkávání. Eliadovka je k tomu jako stvořená,“ přemýšlí dále. Nabízející se fúze s jiným, podobně stavěným divadlem ale není na pořadu dne: „K tomu musí ty kulturní organismy nějak dospět, aby to všem dávalo smysl.“
Boj mezi hejnem
A jakou stopu po sobě Masopust zanechává? „O stopě se mi těžko mluví. Právě nad psaním grantů mám často pocit, že jsme vedeni k jakési sebeprezentaci a sebepropagaci, ve které je latentně přítomný konkurenční boj mezi hejnem malých či větších nezávislých divadel, která se vrhají na malé sousto,“ přemýšlí dramaturgyně. „F. X. Šalda psal, že umělec by neměl interpretovat sám sebe, a já jeho náhled sdílím,“ dodává.
Nejoceňovanějším kusem z produkce scény zůstává slavný Deník zloděje v režii Jana Nebeského. Na začátku roku 2018 si odnesl hned třikrát Cenu divadelní kritiky: za inscenaci, mužský herecký výkon a hudbu. „Deník zloděje by nebyl tímto deníkem, kdybychom předtím nepracovali a neučili se na mnoha předchozích inscenacích,“ upozorňuje Marečková. „Začínali jsme ale komplexnějšími hrami, než bylo ‚oratorium pro jednoho herce‘. Konec masopustu Josefa Topola a pak Ibsenův Brand, to byla ta velká dramata, která nás lákala. A že jsme se postupně stali komornějším provozem, byla i otázka okolností a vývoje, slaďování s realitou,“ analyzuje vývoj scény její tvůrkyně.
„Je ale pravda, že nás s kolegy postupně hodně lákal ponor do intimních, niterných území a vytvořili jsme sérii inscenací s Janem Nebeským – Deník zloděje a Fredy, kde se úročily předchozí práce a myšlenky. Objevili jsme mladší kolegy a kolegyně, kteří stáli o spolupráci a stopovali podobná území v Ženetovi nebo Deklaraci závislosti. Možná je naše zaniknutí přirozeným pokračováním určité zvyšující se koncentrace... Předtím ale ještě budeme hrát a setkávat se po celý rok,“ zdůrazňuje Marečková.
Mimo jiné zve na projekt Škrtání Boha, na kterém pracuje s Jiřím Adámkem a Kateřinou Součkovou. „Bude mít premiéru na podzim. Chtěli bychom se celkově v tomto roce intenzivněji scházet s diváky. Vedle dramaturgických úvodů bude příležitost i při derniérách inscenací Ženet, Tisíc radostí, Fredy, Deklarace závislosti,“ vypočítává. Vše završí „rozlučková revérie“ v režii Jana Nebeského s pracovním názvem Vitráž ‘24.
