Od keho je káva? Od žida. Ač v pražském Národním divadle zasadili nejnovější zpracování národní klasiky, Maryši od bratří Mrštíků, do neurčité moderny, zachovali původní jazyk. Ale nejen to, režiséru Janu Mikuláškovi, pro kterého je to první premiéra na půdě historické budovy, se podařilo zachovat i napětí malých rodinných tragédií, strašidla domácího násilí i vyhnívajících manželství a pokažených mezilidských vztahů. Tedy základní témata Maryši, kterým posloužil vesnický realismus a lidové kroje jako dobové pentle.
Fotogalerie |
Ve své předchozí režii pro první scénu, Spalovači mrtvol ve Stavovském divadle, se Mikulášek ještě částečně držel vršení asociací tolik typických pro jeho Divadlo Na zábradlí. V Maryše se však plně vrátil ke klasické činohře.
Šlo by to i bez masek
Průvodní znaky jeho inscenací – nekompromisní obrazy s mlčícími přicházejícími postavami či (opět) úžasná scénografie Marka Cpina – zde pouze slouží příběhu a podtrhují celkové stísněné vyznění. Studená atmosféra nahrávacího studia, mouka, jež se Vávrovi sype z kapes, krev na rukou. Jen nápad podat svatbu jako jakýsi prastarý iniciační obřad, což mají evokovat neurčité divošské masky, působí zbytečně prvoplánově a dost čouhá.
I díky chytře vynechané přestávce a krácení textu se však jedenácté nastudování Maryši v Národním divadle může pochlubit vibrujícím napětím a skvělou gradací, která spěje k neodvratnému konci. Velkou zásluhu na tom mají samozřejmě herci. Vávra Davida Prachaře a Maryša výtečné Pavly Beretové podávají závěr s až zdrcující nejednoznačností. Skvělý je nejistý Lízal Vladimíra Javorského, zasvítí i drobná role hostinského v expresivním podání Filipa Rajmonta.
MaryšaNárodní divadlo premiéra 23. listopadu 2017 režie: Jan Mikulášek hrají: Pavla Beretová, David Prachař, Matyáš Řezníček, Vladimír Javorský, Taťjana Medvecká, Martina Preissová, Kateřina Císařová, Filip Rajmont Hodnocení: 80 % |
Francek Matyáše Řezníčka oproti tomu působí nevýrazně, tvrdá Lízalka Taťjany Medvecké pak prostor téměř nedostává. Vzhledem ke krácení textu musí všichni ve svých postavách opsat zrychlené oblouky. Citlivá práce dramaturgů Marty Ljubkové a Jana Tošovského jim to však umožňuje docela bez problémů.
Z fotografií k inscenaci, kde se to hemží kelímky, rychlovarnou konvicí i spodním prádlem, může konzervativnímu divákovi připadat, že po operetní Manon Lescaut přichystala první scéna další „divočinu“. Maryša však zůstává věrná předloze, jen prostě mluví současným divadelním jazykem. A ke cti všech tvůrců tak činí velice srozumitelně.
