Ostře sledovaná volba ponocného opět ovládne vesnici Honice. V historické budově pražského Národního divadla ve čtvrtek večer totiž uvedou Naše furianty Ladislava Stroupežnického. V novém nastudování v režii Martina Františáka se jako starostova žena představí Martina Preissová.
V Národním divadle jste si už v Našich furiantech zahrála v režii J. A. Pitínského. Můžete obě verze porovnat?
V Pitínského Furiantech jsem bohužel nebyla při zkoušení. Roli jsem přebírala asi rok před derniérou, takže jsem neměla zážitek ze samotného tvoření, ale následně jen pouze jako divák a herečka přebírající roli. Nechtěla bych současnou inscenaci srovnávat ani s tou Pitínského, ani s Macháčkovou. Režiséři totiž do obou vnesli něco neopakovatelného. U všech tří je ovšem cítit touha po sounáležitosti, víře, ctnosti a lidství. To s sebou, doufám, nesou i současní Františákovi Furianti.
Proč by vlastně měl divák v roce 2023 vyrazit na Naše furianty z roku 1887?
Když někdo už v tomto roce, v předminulém století, dokáže tak přesně popsat lidské charaktery, které dodnes poznáváme v obyvatelích naší země, je to pro mne dostatečný důvod pro to, k této látce se znovu vracet. Navíc pokud je hra napsána tak, že situace a emoce, které nese, nám i dnes přijdou současné, stáří potom nehraje roli. A navíc, myslím, že každá generace navštěvující Národní divadlo si zaslouží svoje Naše furianty.
 |
V inscenaci ztvárňujete Marii Dubskou, starostovu ženu. Jaká bude ve vašem podání?
Dubská je milující ženou svého muže. Je pevná a vřelá. Je nositelkou silného příběhu. Když matce umře syn ve válce, nemůže nikdo tento fakt vnímat jako banalitu. Ona se posílena touto ztrátou stává jakýmsi morálním majákem pro celou ves. Přála bych si, aby její věta o tom, že války by už snad nemusely být, byla slyšet. A doufám, že moji Dubskou bude vnímat divák jako spojence. Živou, milující ženu, která bude vždy stát na straně dobrých lidí.
Dá se v aktuální inscenaci vysledovat konkrétní kritika dnešní vesnice, případně dnešní doby?
V tomto je Stroupežnický právě nadčasový. V každé době inscenování se objeví nějaký motiv, který je pro danou společnost aktuální. Pro mě je v současnosti nejhlasitějším tématem relativizace pravdy, prospěchářství, nekompetentnosti radních vykonávat funkci a především válka a její důsledky na život obyčejných lidí.
S Martinem Františákem se znáte dlouhodobě. Proč se podle vás právě on stal odborníkem na vesnické drama?
Martin je hrdý venkovan žijící ve městě. Nikdy své kořeny neopustil a je tak moc spjatý se svým rodištěm, že ze všech jeho her, které napsal, i inscenací z venkova, které režíroval, je cítit, že venkovskému životu rozumí a cítí jeho krutost i krásu. A v neposlední řadě, přes všechnu jeho lásku k venkovu, si z něj umí udělat i legraci. A co je důležité – je zapálený.
Co dalšího nyní chystáte?
Po premiéře Našich furiantů začínám s režijním duem SKUTR zkoušet ve Stavovském divadle Nebezpečné známosti a do konce sezony mě ještě čeká premiéra mimo Národní divadlo. V klubu Lávka připravujeme s dalšími čtyřmi kolegyněmi – Natálií Řehořovou, Pavlou Tomicovou, Jitkou Sedláčkovou a Dášou Zázvůrkovou – svoje autorské představení Pink Freud. Pro mne zcela jiný formát, než na který jsem zvyklá. Kabaret, stand-up, zpěv a tanec. A bude to samozřejmě o ženách všech věkových kategorií.
