V Národním divadle se poprvé objevil už ve svých patnácti letech. Jako letos čerstvý padesátník už proto herec Martin Zounar dokáže pracovat s trémou a divadelní herectví nebere smrtelně vážně. „Dřív mě sžíralo. Teď už vím, že nerozhoduju o trestu smrti nebo o tom, jak někomu odoperuju mozek. Je to přece ‚jenom‘ divadlo,“ bere vše s nadhledem. Ovšem role v muzikálu, to je pořád něco, co jej dokáže vyvést z klidu.
V Divadle Kalich hrajete v novém nastudování muzikálu Krysař. Prý ale nebylo jisté, jestli v něm zazpíváte...
To někde zaznělo spíše pro pobavení. Když jsem totiž na jaře přišel na konkurz, dostal jsem původně k nastudování roli hostinského, která je pěvecky posazená trošku výš. No a režisérka Mirjam Landa mi říká: Martine, myslíš, že bys mohl hrát roli, která nezpívá? Musela si dělat legraci. Neboť nakonec jsem dostal scénář na krásnou postavu starosty, která také zpívá, jenže o něco níž. Diváci toho tedy nejsou ušetřeni! (smích)
Martin Zounar■ Narodil se 26. května 1967 v Hradci Králové. |
Krysař není vaše jediná muzikálová zkušenost. Jak moc je pro vás zpívání přirozená disciplína?
Podruhé v životě jsem měl největší trému, když jsme měli premiéru Dětí ráje. Zpívání je pořád velká výzva, a to i teď. Před premiérou Krysaře jsem se ale spíš těšil. Dnes už to mám tak, že mám z divadla hlavně potěšení, baví mě a netrápím se jím.
Dřív jste se divadlem trápil, protože jste si sebou nebyl jistý?
Byly doby, kdy mě dokázalo sžírat. Pořád jsem si říkal: Ježiš, jak to udělám, co udělám… Jenže - je to přece „jenom“ divadlo, nerozhodujete o trestu smrti, ani o tom, jak někomu odoperujete mozek nebo srdce – zkrátka něco, při čem by šlo opravdu o život. Divadlo je věčná hra a hledání. Samozřejmě, když se to nepovede, je to blbé, ale dá se to napravit. Každé další představení je vlastně šance vše napravit. Mám nádherné povolání, dnes už se z něj daleko víc raduju.
Vraťme se ještě trochu víc do minulosti. Kariéru jste nastartoval ve velkém stylu, už v 15 letech jste nastoupil rovnou do Národního divadla. Jak jste to vnímal?
Měl jsem obrovské štěstí, že tehdy byl ředitelem pan Lukeš, který věděl, že samo divadlo si musí vychovat vlastní generaci mladých herců. Takže angažoval Marka Vašuta, Honzu Šťastného, Simonu Postlerovou, Majdu Bočanovou, Vilmu Cibulkovou a další, aby se ti mladí lidé vůbec naučili na jevišti chodit a říkat slova. Myslím, že tehdy nešlo o nějaké velké hraní. Ale vzhledem k tomu, že našimi učiteli tam byli například pánové Kostka, Lukavský, Kemr, Munzar, Vinklář nebo dámy Iva Janžurová a Jana Hlaváčová, tak se to vše učilo opravdu nádherně.
Co taková snová zkušenost udělá s egem pohledného náctiletého kluka, který ví, že o něj budou mít děvčata zájem?
Chvíli se pak chováte jako blbec. Neznám člověka, se kterým by to nezamávalo. Je příjemné, když to s vámi mává, a je vám osmnáct. Když to s vámi mává, a je vám padesát, je to trochu trapas. Ale je pravda, že sláva může přijít i v padesáti. Vždycky si to člověk musí odžít a dostat svým způsobem po čumáku. Vždycky je také vedle někdo, kdo řekne: Hele, zklidni se, to zítra vůbec nemusí být. Jenže tím, že v tomhle všem žiju od patnácti let, beru to jako absolutní součást mého života.
Jak ruch kolem vás snáší vaše dcera?
Myslím, že i moje dcera to vnímá tak, že tatínek zkrátka dělá svou práci, a protože ji dělá dobře, je známý. Pamatuju si větu pana Lukavského, který nám jako pedagog říkal: „Nejstrašnější je, když o sobě herec musí říkat, že je herec.“ Když ho zkrátka nikdo nezná. Na druhou stranu je spousta vynikajících herců v oblastních divadlech, které veřejnost nezná.
Takových je ale na českých scénách naprostá většina.
Ano, proto na rovinu řeknu, co si myslím o projektu, který dělá Honza Musil na TV Barrandov, kde já sám uvádím pořady (řeč je o seriálu Sousedé, ve kterém kromě Musila hrají jen neherci, pozn. red.) Je plno neznámých, ale výborných herců, kteří by v tomhle seriálu mohli hrát. Jenže vyslovit se, že hrát může kdokoli – třeba i pizzař… Takový výrok dehonestuje hereckou profesi jako takovou. Není to pravda. Nemůže hrát kdokoli. Výsledek je otřesný a nedá se na to dívat. Nejhorší je, že všichni ti lidé, kteří se na tom podílejí, skutečně pracují. Je za tím skutečná práce štábu, kameramanů a dalších, ale výsledek je strašný. Myslím, že je na čase toho nechat a věnovat se jinému projektu.
Sousedé dostali pět procentRecenze Mirky Spáčilové na seriál TV Barrandov  |
Teď jste mě trochu překvapil svou upřímností.
Víte, je mi padesát let, mám už něco naběháno a myslím, že můžu říct svůj názor. Nic nehaním. Jen říkám, že by měli v televizi zvážit, jestli takovéto věci servírovat divákům.
Máte za poslední dobu ve svém profesním životě vy sám nějakého kostlivce ve skříni, na kterého nejste hrdý? Zkrátka něco, co vnímáte jako selhání?
Z poslední rok mě mrzí jedna divadelní věc – Dva nazí chlapi, ze které jsem měsíc před premiérou musel vyskočit. Je to takový můj dluh. Nedokázal jsem zkoušení časově skloubit s natáčením. Nedalo se to a cítím, že mi unikla nádherná role a skvělá parta lidí. Naproti tomu Krysař přišel v ideální dobu divadelních prázdnin, kdy jsem nemusel jezdit po zájezdech, ani jsem netočil. Mohl jsem se plně ponořit do zkoušení a zároveň pak trávit čas s rodinou. Navíc mám velkého psa – dogu Limpi, které se člověk musí věnovat.
O té vaší doze kolují doslova mýty. Prý si ji s sebou berete i do divadla.
Jednou na zájezdě v Týništi nad Orlicí dokonce přišla za mnou na jeviště, protože mě slyšela. Zrovna se to hodilo, protože má kolegyně Olga Želenská zrovna v rámci role pronesla: „Je potřeba nakrmit mé miláčky dogy!“ Vypadalo to, jako by to bylo domluvené.
Takže je to rodinný mazel.
Jasně. V létě se mnou a mou dcerkou byla na i na dovolené u Třeboně. Kempovali jsme, jezdili na kole a Limpinka poklusávala vedle nás. Prostě pohodička. Je sice obrovská, ale strašně hodná. Dokonce mě nedávno až trochu vyděsila, když na ni zaštěkal jorkšír a začala utíkat pryč. (smích)
Kromě dcerky a pejska vám dělá také radost vaření…
Ano, kuchařky jsou navíc v poslední době mé nejoblíbenější čtení. I v televizi se rád podívám na lidi, kteří opravdu umí vařit. Takovým člověkem je Zdeněk Pohlreich, toho je úžasné sledovat.
Děti ráje vystřídal KrysařV nově nastudovaném muzikálu Krysař se pod režií Mirjam Landy Martin Zounar zhostil role starosty. Na jevišti se tak potkává například s hereckým kolegou Davidem Suchařípou. Pro Zounara není Krysař první muzikálovou zkušeností. Je totiž jednou z tváří mimořádně úspěšných Dětí ráje, jejichž autorem je Sagvan Tofi. (O muzikálu více zde.) (Recenzi najdete zde.)   |
Počkejte, vy ale také nejste tak úplně amatér. Prý jste chodil o víkendech vařit do restaurace, abyste se v kuchyni pořádně potrénoval.
Ano, do „Číny“! Ve Vodičkově ulici byla dlouhé roky legendární čínská restaurace. Chodila tam spousta slavných lidí a dodnes existuje kniha, kam se podepisovali na památku. Můj podpis tam není. (smích) Na to, aby se tam člověk dostal, se čekalo třeba tři měsíce.To nebyla žádná sranda. Pamatuju si, že mě tam rodiče vzali na mé patnáctiny.
A tam jste chodil vařit?
Ne, když se tahle „Čína“ zrušila, tak se kluci, co ji provozovali, rozdělili. Jedna parta přešla na Arbesovo náměstí na Smíchov a založila restauraci s mandarínskou kuchyní. Já jsem tam chodil coby host a v době, kdy jsem dělal pořad Prima vařečka, jsem se kluků zeptal, jestli bych se u nich mohl něco přiučit. A tak jsem vždycky v neděli dopoledne, než přišel největší nátřesk, vařil přímo pro zákazníky.
Vy sám jste o sobě několikrát řekl, že jste snílek. Povězte, o čem sníte dnes?
Napadá mě, že se mi nedávno jeden sen splnil. V devadesátých letech jsem se zaujetím sledoval první díly Pevnosti Boyard. Tehdy ve svých dvaadvaceti letech jsem si říkal, jaké by to bylo, kdybych si to mohl zkusit. Uplynulo dvacet devět let a nedávno jsem připlouval k Boyardu a říkal si: Ono se to nakonec splnilo! Jinak mám už dlouho jeden sen: Je podzim v malé přímořské vesničce někde ve Francii, vane lehce vítr a já sedím břehu moře se sklenkou těžkého červeného vína. Kolem pobíhá moje dcerka Claudia s dogou Limpi. V ruce mám dobrou knížku, na sobě bílý vlněný svetr a mám absolutní pohodu. O tomhle sním už dobrých pětadvacet let.
