Zvláštní atmosféra nesla se vždy příkrým schodištěm vedoucím do sklepních prostor pražského Divadla Ungelt, když zde měla svůj recitál Marta Kubišová. Lidé si chodili poslechnout šansony i hity 60. let a především se zblízka podívat na ženu, která se možná ne úplně chtěně stala ikonou odporu proti komunistickému režimu.
Leckdo nakonec z večera odcházel s úplně jinými pocity, než by čekal. Místo alabastrové hrdinky zde totiž diváci našli upřímnou a přímočarou ženu, která si ze slávy rozhodně nic nedělala. Davům fanoušků se raději vyhýbala, a když už s někým začala mluvit, přešla přirozeně rovnou do tykání.
Kubišová v Ungeltu působila dvacet let. Pro jeho ředitele Milana Heina šlo o splněný sen. S Martou Kubišovou se chtěl seznámit už od mládí, kdy podle něj nesla „šmrnc západních kinohvězd“. Poznali se až v druhé fázi její kariéry, koncem 90. let, kdy Kubišová dávno věděla, že ji velký svět showbyznysu, opakovaná mašinerie alb a hitů pro rádia či náročné šňůry opravdu nebaví.
Jak k tomu seznámení tedy nakonec došlo?
Martu jsem oslovil v roce 1998, tři roky poté co jsem založil Divadlo Ungelt. Napadlo mě, že by se do našeho činoherního komorního divadla hodil i šanson. A Marta Kubišová pro mě svým způsobem šansoniérkou byla. Říkal jsem si, že by Ungeltu slušela a Ungelt by určitě slušel jí. Tak jsem se osmělil.
Jak na nabídku zareagovala?
Marta přišla, rozhlédla se a řekla: „V malém divadle jsem začínala, v tom nejmenším skončím.“ Souznění Marty s komorním prostorem Ungeltu mi později potvrdil i pan prezident Havel: „Děkuji vám za Martu. Jsem rád, že zpívá u vás v divadle, do showbyznysu Marta Kubišová opravdu nepatří.“ Domluvili jsme se hned na jejím prvním recitálu, ve kterém ji měl doprovodit pianista Rudolf Rokl. Ten bohužel zemřel a do Ungeltu s Martou vstoupil Petr Malásek.
A Miloš Kopecký tehdy řekl: Budeme spolu improvizovat, máme na to |
Ungelt tedy vzala jako svou domovskou scénu a vystupovala výhradně zde.
Jednoznačně. Marta nám byla dvacet let věrná. Absolvovala s Ungeltem stovky vystoupení. Zpočátku vystupovala jen s pianistou, později ji střídavě doprovázely kapely Petra Maláska a Karla Štolby. Pod hlavičkou divadla dále natočila televizní koncerty ke svým šedesátinám a sedmdesátinám. Naši společnou talkshow Kdo židli má, bydlí vysílal pravidelně Český rozhlas.
S Karlem Gottem byla v té době jedinou hvězdou české pop-music, která měla svůj pravidelný pořad v Českém rozhlase. Martě prostě bylo v Ungeltu dobře. Mezi kolegy herci i mezi premiérovými hosty. Často mi říkala: „Takové společenství jsem naposledy zažila v Chartě. Tolik pozoruhodných lidí pod jednou střechou.“
 |
Vedle recitálů zde ovšem uvedla i dva muzikály.
Vybojoval jsem pro ni autorská práva na hudební monodrama Andrew Lloyda Webbera Tell Me on a Sunday, které jsme v přebásnění Pavla Vrby uváděli pod názvem Líp se loučí v neděli. Přímo na tělo jí pak Marta Skarlandtová a Karel Štolba napsali původní český komorní muzikál Touha jménem Einodis o baronce Sidonii Nádherné.
S prvním zmíněným muzikálem to ale nebylo úplně lehké.
Weberovo monodrama je napsáno pro soprán a Marta je altistka. Proto sir Webber naši inscenaci nepovolil. Teprve když jsem mu napsal, kdo je Marta Kubišová, co pro Čechy znamená, a k tomu pár řádek s vlastnoručním podpisem připojil i pan prezident Havel, sir Webber změnil názor, inscenaci povolil a umožnil nám celý part transponovat do Martiny polohy. Za svůj výkon v této inscenaci následně získala Thálii.
Nezvažovali jste právě na základě této Thálie i nějakou činohru?
Ne. A Marta o to ani nestála. Je soudná, ví, že není herečka. Její doménou byl pěveckých recitál. V Ungeltu jich ostatně za těch dvacet let měla celkem osm.
Společně jste absolvovali i její koncertní zájezdy do zahraničí. Jaké to bylo?
Báječné. Marta zpívala v cizině pro české krajany, já jsem její recitál moderoval. Navštívili jsme takto USA, Austrálii, Švédsko a další místa.
Chodilo na její program trochu jiné publikum než na běžnou činohru?
Diváci Martu milovali. Věřili jí, byla to ostatně už zralá dáma s hořkými životními zkušenostmi. Opakovaně na ni chodívali především její dlouholetí hudební fanoušci, činoherní diváci se přidali o něco později. Kolem pop-music se obecně točí spousta pozérů a snobů, ti Martu v Ungeltu nevyhledávali. Na Kubišovou většinou chodili lidé trochu popsaní životem.
RECENZE: Ten soud vám nezávidím, žertovala Kubišová po premiéře Marty |
Marta je pro mnoho lidí symbolem nezlomnosti a odporu proti minulému režimu. Ona se přitom v realitě jako nedotknutelná ikona zrovna nechová.
Ano, jako ikona a hvězda se Marta opravdu nechová, byť ikonou a hvězdou je. Možná je to tím, že nikdy nesnila o kariéře zpěvačky. Tou se vlastně stala náhodou. Má nezaměnitelný hlas a výraz, který odráží její duši. A tou svou člověčinou a normálností vždycky všechny odzbrojila.
Zažili jste snahy, že by si ji přetáhla nějaká větší produkce?
Neustále. Ale Marta stejně jako Alena Vránová nabídky odjinud dvacet let odmítala. V roce 2017, kdy u nás obě dámy vystoupily naposledy, se pro mě zastavil čas. Právě tyto dámy psaly historii Ungeltu, získaly dvě první Thálie a najednou tu nebyly. Dlouho trvalo, než jsem znovu nahodil řemen. Ale nahodil! Přišly nové, mladší hvězdy a přivábily k nám nové, mladší publikum a my jedeme dál.
