„Přítelkyně mi nechávala nákup za dveřmi. S úsměvem říká, že jsem si zvykal na domov důchodců, tedy být jen zavřený a krmen,“ líčí. Je to totiž takový podivný jarní spánek většiny umělců, kteří kvůli opatřením v boji s koronavirem nemohou natáčet ani hrát v divadle. „Co se mě a mé profese týče, vidím problém v uzavření hranic. Obávám se, aby mi neřekli, že coby občan Slovenska nesmím do Česka,“ přemítá nad tím, jak bude pokračovat jeho účinkování například v seriálu Slunečná.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, událostech a nevšedních akcích v regionech. |
Když jste se vracel z posledního natáčení v Česku, skončil jste v povinné 14denní karanténě. Co se stalo?
Točil jsem v Praze seriál Slunečná. Když jsem se vracel domů na Slovensko, vzal jsem to přes Rakousko. Dcera se totiž vracela z Anglie, kde studuje. Na letištním parkovišti ve Vídni jsem ani nevylezl z auta, po návratu domů jsem ale musel do karantény. Naštěstí do té domácí, nikoliv do té státní, kde jsou zavření lidé, kteří čekají na vyšetření třeba pět dnů.
Natáčení seriálu Slunečná se podobně jako ostatní projekty kvůli koronaviru pozastavilo. Bylo to rychlé?
Ze dne na den nás „vyhnali“ ze studia. Stalo se tak v polovině března a to byla má poslední pracovní návštěva v Česku. Problém vidím v uzavření hranic. Až se zase začne točit, obávám se, aby mi neřekli, že coby občan Slovenska nesmím do Čech. Nebo abych nemusel po častém přejíždění hranice z karantény do karantény. Nikdo pořádně neví, co se bude dít. Asi si koupím kamion, ty přes hranice mohou.
Snášel jste vynucený pobyt doma špatně?
Ve svém domě jsem se cítil trochu jako luxusní vězeň, nikdo mě nenavštěvoval, přítelkyně mi pouze nechala nákup za dveřmi. S úsměvem říká, že jsem si zvykal na domov důchodců, tedy být jen zavřený a krmen.
Karanténa vám skončila, ale dál se netočí a divadla jsou zavřená. Čemu se tedy v době pracovního útlumu věnujete?
Beru to jako vynucenou dovolenou. Je to úplně jiný pocit než klasická dovolená, kdy si nejdřív zvykáte, že není práce, pak se na chvíli uklidníte, abyste tři dny před odjezdem zase začal přemýšlet o práci. Teď je to zvláštní, prožívám absolutní vypnutí, nemám termíny, nic se neučím, nejsem nervózní, že něco nestíhám. Víte, v mém povolání, když se mi nikdo neozývá a nezvoní telefon, začnu být nervózní, že mě snad už nikdo nechce. (smích) Teď jsem ale klidný a říkám si, že nikdo z mých kolegů vlastně nepracuje a čeká. Libuji si v tom nicnedělání a nemám z toho špatné svědomí. A jde mi to dobře. Mám obavu, až se vše uklidní, budu mít problém s návratem do běžného pracovního života.
Pustil jste se v této situaci do něčeho, co jste třeba dlouho odkládal?
Říkal jsem si, že si uklidím v pracovně, uklidím kůlnu, věci kolem domu, na které nikdy není čas.Jenže jak mě nic netlačí, tak si říkám: „Zítra, pozítří.“ Chodím hodně na procházky se psem a musím se usmívat, jak všichni lidé nosí roušky, vlastně takové náhubky, zatímco jejich psi je nemají.
Co jste dělal první den po skončení karantény?
Šel jsem navštívit maminku a nakoupit jí, ona už má svůj věk, je zavřená doma v centru Bratislavy, nesmí za ní děti ani vnoučata. Svůj věk má i tatínek, bude mu devadesát dva let, rodiče jsou ale rozvedení, tak se o něho spíš stará nevlastní sestra.
Rodiny musí být teď hodně spolu. Myslíte si, že je současná situace sbližuje?
Asi jak koho. Myslím na rodiny, které jsou zavřené v městském bytě a ještě se školou povinnými dětmi. Čtyřiadvacet hodin spolu. Tehdy si možná rodiče uvědomí, jak se cítí učitelé s dvacítkou dětí. Lidé na vesnici to ještě jakž takž zvládnou, tam se takhle dříve pospolu žilo, ale lidé z města jsou zvyklí na úplně jiný režim. Tam hrozí spíš rozvodovost.
Vnímáte i další důsledky epidemie?
Když se nad situací zamýšlím, obdivuji všechny zdravotníky a ošetřovatelky. Třeba ty z domovů pro seniory. Také si říkám, jak se po zastavení dopravy či výroby čistí vzduch i příroda, která si asi vždy najde cestu, aby lidstvo upozornila a řekla: „Neblbněte a zamyslete se nad sebou, zastavte se.“ Tak tohle mě napadá.
Za běžných okolností byste nyní asi také pracoval na oblíbeném pořadu Zázraky přírody, který s Vladimírem Kořenem moderujete už déle než deset let. Jsou nějaké další díly alespoň rozpracované?
Zastavilo se všechno, zkoušky, natáčení a hlavně plánování. To platí pro divadlo stejně jako pro televizi. Nikdo neví, jestli se má učit texty, kdy se bude zkoušet a tak dále. Některé scény pro Zázraky přírody s Vladimírem Kořenem předtáčíme. Dopředu jsou teď hotové dva nebo tři díly. Nevím, jestli se vysílání zastaví a odsune, uvidíme. S Vladimírem každopádně máme hezký vztah. Rozumíme si a pracovně nám to klape. Vidíme se v podstatě jen na natáčení, takže si nestihneme třeba lézt na nervy, což je možná ten recept.
Maroš Kramár Maroš Kramár ve filmu Jemné umění obrany (1987) ■ Narodil se 26. dubna 1959 v Bratislavě, pochází z rodiny s bohatou hereckou tradicí. |
Když se na Slovensku objevila petice za podporu umělců, vyvolala prý vlnu odporu. Co se stalo?
Někteří lidé měli pocit, že umělci jsou šašci, co první prosí v současné situaci o pomoc. Ta petice a podpora ale měla spíš mířit na armádu lidí kolem filmu či divadla – měla podpořit všechny ty kostymérky, maskérky, kameramany a další, kteří jsou teď bez práce.
Někteří herci mluví kvůli nedostatku práce a financí o změně profese, vydávají se na různé brigády i mimo obor. Napadlo něco podobného i vás?
Zatím ne. Já se neprosím ani o podporu, ani nepřemýšlím o jiné práci. V dubnu jsem oslavil 61. narozeniny, naštěstí jsem v kategorii starších umělců a špatně mě neplatí. Mám i něco našetřeno. Takže čekám. A úplně změnit obor? Ani nevím, co jiného bych dělal. Asi nějakou pomocnou sílu. Nebo producenta, ale teď není co produkovat.
Nezapomínáte texty?
Měsíčně mám po Česku i Slovensku asi dvacet představení. Uvidíme, jak dlouho budou omezení trvat. Prázdniny jsou také dva měsíce a po nich se dělají zkoušky – takzvané „oprašovačky“. Ve svém staromládeneckém bytě navíc pořádám takovou specialitu – bytové divadlo. Jak o tom mluvíme, tak už mi to chybí.
Jak vlastně takové bytové divadlo funguje?
V Česku jej provozovala například herečka Vlasta Chramostová, na Slovensku je mé divadlo myslím vůbec první. Jsou to příležitostné soukromé večírky v mém bratislavském bytě, kam zvu přátele divadla a mé tvorby. Protože se cítím jako Čechoslovák, jezdí na má představení lidé z celé České republiky i ze Slovenska. Před akcí všechny osobně uvítám, povídám sis nimi a pak se třeba dvě hodiny hraje, diváci sedí metr přede mnou. Po představení se hostům věnuji, bavíme se o divadle, o životě, o všem. Je to velmi příjemné. Říkám tomu Divadlo Vo veži.Jak to funguje, to si najde každý na webu maroskramar.sk
Není to opice? vtipkoval Kramár při hádání, aniž věděl, že proti němu sedí prezidentkaMaroš Kramár nedávno vystupoval v oblíbeném slovenském pořadu Inkognito, kde známé osobnosti mají zakrytý zrak a hádají skrz otázky jinou známou osobnost. Tehdy přijala pozvání slovenská prezidentka Zuzana Čaputová a za obrovského potlesku usedla před diváky. Maroš Kramár se zakrytým zrakem nejdříve vtipkoval a ptal se, zda si tykají. Posléze se divil, jak takový potlesk může mít někdo, kdo není ze šoubyznysu. Pak zavtipkoval, zda to není „opice ze zoologické“. Když se ukázalo, kdo sedí v křesle hosta, známý herec řekl, že už si škrabošku na zakrytí zraku v životě nesundá. „Já opravdu nevěděl, že tam paní prezidentka sedí, to bych si toto v životě říct nedovolil. Hned na místě jsem se jí omlouval a řekl jsem, že ji volím a mám ji rád. Ona je opravdu skvělá a dokázala to i v tomto pořadu. Pořad se předtáčel a samozřejmě prezidentská kancelář vše musela schválit. Oni to z hradu vrátili celé v původním znění. Paní prezidentka je inteligentní žena a je nad věcí, mám opravdu velkou radost, že ji máme,“ říká. Sám je jejím příznivcem a souhlasí s tvrzením, že vývoj Slovenska se v poslední době pomalu otáčí jiným směrem, ať jde právě o novou prezidentku či poslední volby, kde se vítězem stalo nové hnutí OĽaNO Igora Matoviče. „Doufám, že se vývoj Slovenska otáčí na dobrou stranu, že přichází čerstvý vítr. Byl bych hrozně rád, aby se hledali, našli a byli potrestáni ti, co tu roky kradli a podváděli. Tady na Slovensku se totiž tolik krade, podvádí a lže proto, že nikdy nikdo není potrestaný. A takoví lidé se prostě trestat musí, mezi nimi se totiž rodí zlo. Doufám, že se slovenská společnost pročistí. Současná situace s epidemií je ovšem pro novou vládu těžká. Boj s virem jim bere všechen čas,“ uzavírá Maroš Kramár. |
