Manon je motýl, Manon je včela. Jedny z nejkrásnějších milostných veršů vůbec napsal Vítězslav Nezval v rámci dramatizace Prévostova románu už v roce 1939. Je s velkým podivem, že se často uváděná školní klasika dosud nikdy nedostala až na půdu pražského Národního divadla.
„Nedokážu si to vysvětlit. Připadá mi to až skandální. Do Národního se to moc hodí,“ popisuje režisér Daniel Špinar. Jako šéf činohry si v rámci své koncepce vybral právě Nezvalovu Manon jako jedno z velkých děl, jež chce uvádět na scéně historické budovy. „Je to velká, patetická, srdceryvná záležitost. Text je tak stylizovaný, že víc sluší velkým prostorům než malým sklepním scénám, kde se dílo často snaží podat více realisticky a moderně ho uchopit,“ dodává. Jeho Manon tak bude „operně opulentní, těžkotonážní, veliká a o lásce“, jak přibližuje šestatřicetiletý režisér.
Příběh nevinné hříšnice a romantického rytíře des Grieux považuje Špinar za natolik současný, že se ho rozhodl nijak nevykládat. „Je to typická vztahovka. Jediný zásadní rozdíl je, že jsme hodně krátili. Bude to bez pauzy hodina a půl,“ popisuje režisér. Z děje tak zmizely podružné postavy, vedle hlavní milenecké dvojice a dále důležitých rolí Tibergeho a Duvala zůstává jen Duvalův syn a Modesta.
O Manon se podělí Jana Pidrmanová s Pavlínou Štorkovou. „Hledaly jsme v ní nějaký druh nevinnosti,“ popisuje za obě Pidrmanová. „I přes původní příběh, kde je v ní naopak zakódována hříšnost,“ dodává. „Des Grieux je po uši zamilovaný. Je to rytíř, romantická duše, která pro lásku k Manon udělá všechno,“ přibližuje svou roli Patrik Děrgel, který se s Nezvalovým textem setkal už na základní hokejové škole, když mu jeho četbu doporučila učitelka místo neoblíbeného malování.
„Celou pátou a šestou třídu jsem ji musel v kabinetě číst. Byl jsem překvapen, jak se mi to líbilo,“ popisuje. Děrgela bude alternovat hostující Vladimír Polívka.
Dosud uvolněné fotografie zaujmou kostýmy a barevnými kulisami. O vizáž herců se postarala současná scénografická hvězda Marek Cpin, o scénu Lucia Škandíková. „Kostýmy a scéna jsou postmoderně krásné. Používáme symboliku baroka, ale není to čistě dobové, objevují se tam i prvky 20. století,“ dodává Špinar. Manon Lescaut má premiéru v Národním divadle už ve čtvrtek.
